Téma ploché nohy u dětí je neustále velmi aktuálním a diskutovaným tématem jak mezi laickou, tak odbornou veřejností.  Jako dětští fyzioterapeuti se zaměřením na nohy se v praxi často setkáváme s mnoha mýty a zastaralými informacemi, které nereflektují moderní funkční pojetí fyzioterapie.

Abychom uvedli některé informace na pravou míru, vytvořili jsme tuto minisérii článků na téma Jak na plochou nohu.

Pokud vás zajímá, jak se noha vyvíjí, jak funguje, jak poznáte, že má vaše dítě plochou nohu, co s valgózními kotníky, jestli je třeba cvičit a případně co, jaké boty zvolit, zda může vaše dítě nosit barefoot a mnoho dalšího, tak si udělejte pár minut času a začtěte se.

Dnes na téma:

Cvičení na ploché nohy


Byli jste u lékaře a zjistili vašemu dítěti ploché nohy? Asi vás napadlo, jestli by nebylo dobré cvičit. Lékař však tuto možnost smetl ze stolu s tím, že cvičení nemá žádný vliv a budou stačit vložky. Vaše fyzioterapeutka však tvrdí něco jiného.Jak to tedy s tím cvičením vlastně je? Funguje nebo nefunguje? A co vlastně bychom měli cvičit, když má dítě problémy s nohama?

Co se v dnešním článku dozvíte:

Prevence

Asi každý hasič vám řekne, že je lepší a jednodušší požáru předcházet než jej hasit. Stejné je to i ve fyzioterapii. Ze všech možných hledisek je méně náročné dělat vše pro to, abyste v budoucnu nemuseli problém s nohama svých dětí řešit, než jej následně řešit. Co „to všechno“ zahrnuje? Není toho ani tak moc.

Vnímání a pohyb

Od malička je dobré dopřát dětem dostatek a volnost pohybu. Zavinování miminek do různých pevných zavinovaček a peřinek vývoj nohou omezuje. Stejně tak oblékání těsných dupaček, ponožek a punčocháčů nebo v horším případě bot v období, kdy děti ještě ani nestojí. Jednotlivé části těla se nemohou volně pohybovat, nemohou se tedy začít uplatňovat kvalitní pohybové vzory a svalové souhry, které připravují nohu na její funkci ve stoje a chůzi.

Těsné a omezující oblečení a obutí také výrazně negativně ovlivňuje sensorickou funkci nohou. Noha není v přímém kontaktu s mnoha povrchy, dítě nezjistí, co je teplé, studené, drsné, hladké. Pokud dítě nemůže zkoumat své nohy očima, rukama a jazykem (ústy), tedy orgány, které nám poskytují informace o tvaru a vzhledu končetiny, nebude přesně vědět, kde noha je, jak je připojená k zbytku těla, jaká je její velikost a tvar. Noha se tzv. nezařadí do tělesného schématu. A pak se nemůžeme divit, že dítě při kontaktu s podložkou a terénem třeba krčí prsty nebo nožky nějak divně při chůzi vtáčí nebo vytáčí.

Nebojte se nechat děti v přírodě chodit a běhat bosky, na rodinných výletech se vyzujte všichni a projděte se po trávě, louce, v lese, u vody. Střídejte povrchy. Nechte dítě poznat, jak studí ranní rosa i jak pálí letní písek. Naučte jej, že na tvrdých a ostrých kamenech musí našlapovat jinak než na měkké trávě. Čím více senzorických podnětů noha bude mít, tím lépe.

Náš tip: Naplánujte si rodinný výlet na některou z tzv. bosých stezek. Nebo si ji zkuste sami doma vyrobit na zahradě.

 

I doma nechte děti bosky nebo v ponožkách (u menších dětí lépe protiskluzových) či capáčcích. Aby nohy musely i doma více pracovat a trénovali jste jejich vnímání, pořiďte si domů stimulační podložky. V dnešní době už na internetu najdete množství různých koberečků, dlaždic nebo polštářků, stačí si jen vybrat. Nebo si můžete vyrobit svůj vlastní.

Náš tip: Při výletu do přírody si nasbírejte kamínky a nalepte je tavnou pistolí na kus zátěžového koberce. Ten pak doma položte na místo, kde nejčastěji chodíte a stimulaci nohou máte zaručenou.

 

Pestrost pohybu v terénu je důležitá nejen pro rozvoj sensorické funkce nohy, ale také pro její mobilitu a stabilitu. Různorodost a proměnlivost povrchu nabízí příležitost ke správnému zapojení svalů celého těla, tedy i nohou. Nechte tedy vaše dítě chodit po obrubnících, kládách, kamenech v potoce, lozit na stromy a prolézačky. Tady už vlastně děti cvičí, aniž o tom ví.

 

Pokud nemůžete ven, nezoufejte. I doma se dá najít spousta příležitostí k pohybu. Můžete samozřejmě investovat do různých pomůcek, jako jsou žebřiny, Picklerové trojúhelník, balanční prkno a další.

 

Mnohdy ale stačí, když na zem rozházíte polštáře z gauče a necháte děti po nich běhat.

A co sport?

Pro správný vývoj dítěte i jeho nohou je nejlepší zařazovat aktivity, které rozvíjí všeobecnou kondici a koordinaci. Na západ od našich hranic už zjistili, že raná specializace je z hlediska pohybového aparátu spíše na škodu. U nás je bohužel stále zcela odlišná praxe. Není výjimkou, že již předškolní děti absolvují v určitých sportech trénink 3x týdně, což je v tomto věku skutečně příliš. Navíc někteří trenéři nemají ani potuchy o správných doplňkových a kompenzačních aktivitách a kluby si péči fyzioterapeuta nemohou dovolit z finančních důvodů. Naštěstí se i v tomto směru situace mění, ale těch osvícených je stále jako šafránu.

Je jasné, že hodinka čutání na plácku za barákem nebo pinkání do míče jednou týdně nikomu neublíží, ale všichni víme, že brzy nezůstane jen u té jedné hodinky.

Z pohybových aktivit doporučujeme například horolezeckou stěnu, judo nebo karate, základní atletickou průpravu, všeobecná cvičení v Sokole nebo podobné organizaci, tanečky a dětskou jógu.

Oproti tomu například tolik doporučované plavání nemá na stav nohou žádný zásadní vliv. Naopak pokud plave dítě styl kraul nebo znak, probíhá pohyb v kyčlích ve vnitřních rotacích, což nebývá vždy žádoucí.

Obuv

Další oblastí, ve které můžete problémům s nohama předejít, jsou boty.

Bota, která svým tvarem, ohebností a celkovou konstrukcí nedovolí noze fungovat, není vhodná a nohám spíše uškodí, než prospěje.

Jaká kritéria by měla splňovat dobrá bota a jak boty vybrat si povíme v příštím díle.

A co když má dítě skutečně problém?

Pokud vaše dítě skutečně má nějaký problém s nohama, doporučuji navštívit fyzioterapeuta, který dítě komplexně vyšetří, stanoví hlavní problém (tzn.příčinu) a  a další doporučení. Zkontroluje, zda dítě cviky provádí správně, ukáže rodičům, na co si dát pozor, případně jaký zvolit handling (způsob a míru dopomoci dítěti).

 

Pokud je problém na velkých svalech trupu a pánve, musí být cvičení zaměřeno především na tyto skupiny. Takže přestože rodič přijde s problémem s nohama, zaměřujeme se na jiné části těla. V praxi se nám osvědčuje v těchto případech zařazovat prvky DNS – Dynamické neuromuskulární stabilizace a Bobath konceptu. Oby tyto koncepty jsou založeny na znalostech vývoje dítěte a jejich cílem je oslovit kvalitní svalové souhry v běžných pozicích a aktivitách. Důležité je umět správně nastavit osu celé dolní končetiny a trupu a vést dítě pohybem, abychom dosáhli správných svalových souher. Prvky obou konceptů se dají zařadit do her i u velmi malých dětí.

Náš tip: Letadlo – posaďte se a spojte nohy před sebou ploskama (tzv.ring sed), nekřižte je. Narovnejte se v zádech, hrudník netahejte nahoru, ramena jsou volně. Roztáhněte ruce a pomalu přenášejte váhu ze strany na stranu. Do strany se vždy aktivně vytáhněte – vaše ruka musí směřovat nahoru, neuklánějte se. Zkuste procítit, kam až můžete přenést váhu, aniž byste ztratili rovnováhu. Pokud zvládnete, přidejte ve vytažení pomalou otočku. Tímto cvikem se aktivují svaly kolem kyčle, tzv. zevní rotátory ve své stabilizační funkci a také svaly trupu.

Pokud je problém v aktivitě nohy samotné, musíme se zaměřit právě na ni. Učíme klienty tzv.trojbodovou oporu s adekvátním rozložením zátěže, tlumení, klenění, odval a odraz. Pracujeme na aktivitě prstů i jednotlivých částí nohy. V praxi na tyto problémy využíváme například prvků Spiraldynamik nebo Propriofoot konceptu.

Jestliže je hlavní příčina v narušené sensorické funkci nohy, zaměřujeme se na obnovu optimální citlivosti. Používáme k tomu různé druhy stimulačních pomůcek, od jemných až k těm drsnějším. U dětí s narušeným tělesným schématem se nám osvědčuje používání vibrací ať už vibračních tyčinek nebo celých plošin. Pomocí sensorického chodníku učíme děti zvládat různé typy povrchu.

“Klasické cviky”
Možná jste se setkali s tím, že vám bylo doporučováno cvičit na ploché nohy cviky jako je například posouvání nohy vpřed krčením prstů (píďalka), nebo sbírání různých předmětů (kamínků, kuliček, kostek). Tyto cviky vám klenbu na noze nevytvoří. Jsou zaměřeny pouze na aktivitu ohybačů (flexorů) prstů. V naší praxi je zařazujeme do terapie pouze ve výjimečných případech a to tehdy, když má dítě tzv. němou nohu, to znamená, že vůbec neumí rozhýbat prsty na nohách. Učíme pak takové děti nejen ohyb (flexi), ale také uvolnění (extenzi) a odtažení (abdukci) prstů. Tyto cviky nám slouží pouze k rozpohybování neaktivní nohy. Je to ale jen základ, který dále rozšiřujeme a vždy se snažíme začlenit nohu do celého tělesného schématu.

Mezi cviky, které nemají žádný hlubší význam, nebo jsou dokonce kontraproduktivní, řadíme necílené kroužení v kotnících, propínání a přitahování špiček, nebo mnohdy oblíbenou chůzi po špičkách a po patách či chůzi po zevní nebo vnitřní hraně chodidel (toto prosím doma vůbec nedělejte).

Neexistuje univerzální sada cviků

Jak už bylo řečeno, pro úspěch terapie je zcela zásadní vstupní diagnostika. Je nutné určit, kde je příčina a podle toho zvolit postup. I stejný cvik může vyžadovat jiné vedení terapeutem nebo rodičem. Kontrola provádění odborníkem je pro účinnost cviku nezbytná. Pokud má dítě skutečně problém, nemá tedy žádný význam cvičit podle příruček, rad z internetu, videí z Youtube nebo cviků, které jsou určeny jinému dítěti. Takovéto cvičení v lepším případě nepomůže, v horším může pomoci zafixovat nevhodné pohybové vzory.

Od kdy cvičit?
Rodiče často řeší, od jakého věku se dá s dítětem cvičit. Asi nejznámější metodou pro miminka je Vojtova metoda. V naší zemi je velmi rozšířená a předepisovaná i v případech, kdy není zcela nutná. Udržet dvouleté dítě ve stimulačních polohách taky není už úplně jednoduché. Obecně tedy převládá mylný názor, že cílené aktivní cvičení je možno praktikovat až s většími dětmi, což bohužel často podporují svou neznalostí i někteří fyzioterapeuté.

Opak je pravdou. Za prvé v dnešní době již není jen „vojtovka“ a za druhé i u školkových dětí se dá zapojením hry do terapie dosáhnout aktivace kvalitních pohybových vzorů. Záleží jen na vzdělanosti a zkušenostech fyzioterapeuta. Na našich kurzech ukazujeme kolegům, že je možno odcvičit kvalitně i dvou nebo tříleté dítě.

Proč jsou lékaři skeptičtí?

Naprostá většina lékařů, ať už pediatrů nebo ortopedů je stále zvyklá řešit ploché nohy svých dětských klientů pouze předepsáním stélek. Málokdo z nich předepíše rehabilitaci. Maximálně doporučí rodičům cvičit cviky dle prastarých příruček.

Proč to tak dělají má několik důvodů:

Cvičení funguje, ale…

Už víte, že aby se dostavil kýžený výsledek, je třeba cvičit. A teď ta špatná zpráva. Je třeba cvičit denně a dlouho. Málokdy se stav podaří upravit v řádu týdnů, počítejte spíše měsíce. A cvičení jednou týdně u fyzioterapeuta skutečně nic zásadního změnit nedokáže. I sebelepší terapeut se může rozkrájet, ale pokud nebude rodič s dítětem pracovat doma, změny se nedočkáme. Protože víme, jak je náročné takové cvičení zakomponovat do běžného denního programu, dostávají naši dětští klienti na domácí cvičení tři až čtyři cviky, které se dají zakomponovat do běžných denních aktivit nebo her.

Ať už se tedy váš lékař staví ke cvičení skepticky nebo ne, věřte, že fyzioterapie má v terapii dětského plochonoží a neideálního postavení nohou své důležité místo a cíleně zvolená terapie zmůže skutečně mnoho.

Co jsme se v dnešním článku dozvěděli?

V příštím díle se dozvíte, k čemu nám slouží boty a kdy a jaké boty dát dítěti jako první.


Jste rodič a chcete zkonzultovat stav nohou vašeho dítěte? Zavolejte nám nebo napište na www.fyziobeskyd.cz

Jste odborník a chcete si rozšířit vědomosti? Přihlaste se na náš kurz Dětská noha z pohledu fyzioterapeuta www.detskanoha.cz

Chtěli byste uspořádat přednášku na téma nohy nebo zdravé obouvání ve vašem rodinném centru nebo firmě? Obraťte se na nás www.fyziobeskyd.cz.

Téma ploché nohy u dětí je neustále velmi aktuálním a diskutovaným tématem jak mezi laickou, tak odbornou veřejností.  Jako dětští fyzioterapeuti se zaměřením na nohy se v praxi často setkáváme s mnoha mýty a zastaralými informacemi, které nereflektují moderní funkční pojetí fyzioterapie.

Abychom uvedli některé informace na pravou míru, vytvořili jsme tuto minisérii článků na téma Jak na plochou nohu.

Pokud vás zajímá, jak se noha vyvíjí, jak funguje, jak poznáte, že má vaše dítě plochou nohu, co s valgózními kotníky, jestli je třeba cvičit a případně co, jaké boty zvolit, zda může vaše dítě nosit barefoot a mnoho dalšího, tak si udělejte pár minut času a začtěte se.

Dnes na téma:

Moje dítě má ploché nohy.

 

Touto větou začíná velká část žádostí o objednání ke konzultaci v naší ordinaci. Na konci těchto konzultací také velká část rodičů zjistí, že jejich dítě vlastně ploché nohy nemá, ale že je problém někde úplně jinde. Stačí k tomu málo, detailně dítě vyšetřit, zejména ho postavit na podoskop.

Co se v dnešním článku dozvíte?

 

Jak to vidí ortoped

Ortopedi definují dětskou plochou nohu jako deformitu nohy v období růstu, kdy vlivem větší volnosti vaziva dochází k oploštění vnitřní části podélné klenby a vbočení paty. Takovouto nohu označují jako plochovbočenou – planovalgózní. Ke zhodnocení stavu sledují nohu v zatížení ve stoji a podle otisku nohy pak hodnotí, zda se jedná o nohu normální, plochou, nebo vysoce klenutou.

 

 

Co je a není norma

Kostěná část podélné klenby je založena již při narození. Avšak v kojeneckém věku je vnitřní hrana nohy vyplněná tukovým polštářkem, který zde plní funkci jakéhosi tlumiče nárazů při chůzi. Otisk nožky kojence bude tedy plný a to je zcela normální. Jednoduchá anglická poučka říká „fat foot is not flat foot“.  Jak začíná dítě více a více chodit, noha se stává aktivnější, tukový polštářek na noze mizí a většinou kolem 2. roku života se začíná objevovat klenutí na vnitřní části nohy. Kdy a v jaké míře se vyklenutí objeví, je velmi individuální a ovlivněno mnoha faktory. Dle našich zkušeností se klenutí objeví dříve u dětí, které chodí více bosky a v terénu. Je to logické, neboť noha musí být aktivnější.

Zezačátku je otisk větší, s postupujícím věkem se zmenšuje a mezi 6. – 8. rokem života bychom měli vidět otisk odpovídající normě.

Jako patologický nález považují ortopedi situaci, kdy v předškolním věku toto vyklenutí chybí nebo otisk přesahuje vnitřní hranu.

 

 

Ke zhodnocení velikosti otisku existuje řada škál a indexů, pro jednoduché hodnocení doma můžete použít Mayerovu metodu – otiskněte mokré chodidlo na piják nebo můžete natřít plosku nohy prstovými barvami nebo olejem a otiskněte ji na trochu savější papír. Najděte střed paty a vnitřní hranu 4. prstu. Spojte tyto dvě linie. Otisk vnitřní části nohy by měl dosahovat maximálně k této hranici.

V čem je tedy problém?

Z definice ploché nohy jasně vyplývá, že ke zhodnocení plochosti nohy musíme vědět, jak noha vypadá zespoda, jak velký je její otisk. A tady nastává kámen úrazu. Velká část ortopedů a většina pediatrů, hodnotí nohy dítěte pouze pohledem. Neprovedou otisk nohy (plantogram) nebo nepostaví dítě na podoskop. A naše oči nás rády klamou. V praxi se pak zcela běžně setkáváme s údivem rodičů, kteří přijdou od lékaře s verdiktem ploché nohy a při postavení na podoskop vidí, že dítě klenbu má.

Je dobré vědět, že velikost otisku je ovlivněna mnoha faktory, z nichž některé jsou fyziologické (například věk dítěte) a velikost otisku se bude ještě měnit. Při větším otisku by měl lékař nechat také dítě alespoň postavit se na špičky. Pokud se při této aktivitě klenba zvýrazní, je možno považovat nohu za normální. Otisk by neměl přesahovat spojnici vnitřní hrany paty a palcového kloubu. Tento stav už je považován za patologii a může naznačovat větší strukturální problém na noze. Určitě je třeba řešit stav s lékařem, pokud:

Co s tím?

Dle profesora Dungla, významného českého dětského ortopeda není plochonoží  1. a 2. stupně důvodem k předepisování vložek do bot. Rovněž nevidí důvod nosit v těchto případech kotníkovou obuv s pevnou podrážkou. Smysl má dle něj chození co nejvíce naboso v přírodním terénu.

Bohužel nevidí, stejně jako většina ortopedů, v těchto případech ani smysl v cílené fyzioterapii. V praxi se pak setkáváme s tím, že lékař předepíše nebo doporučí korekční ortopedické stélky bez podrobného vyšetření a vyšetření na podoskopu a o možnostech fyzioterapie se ani nezmíní.

Jak to vidí fyzioterapeut

Naprostým standardem většiny fyzioterapeutických ordinací je již v dnešní  podoskop nebo jiné zařízení umožňující vidět otisk nohy zespoda a tedy určit velikost jeho plochy. K hodnocení jeho velikosti lze použít některou ze škál, my v naší praxi používáme tu nejjednodušší – Mayerovu metodu. Pomocí podoskopu tak okamžitě vidíme, zda dítě má nebo nemá skutečně plochou nohu.

Naprostá většina dětí, které k nám přijdou na konzultaci, mají jen tzv. funkčně plochou nohu. Jedná se o stav, kdy vlastní aktivitou svalů nohy, celé dolní končetiny a trupu dochází ke změně velikosti otisku a to přímo před očima rodičů. Jakmile totiž nohu správně zařadíme (zacentrujeme) do osy celé dolní končetiny a dítě zaktivuje ty správné svaly, noha začíná fungovat, jak má a klenba se objeví.

U velké části dětí rovněž tímto způsobem dochází ke srovnání „valgózních kotníků“, což je další velmi častý problém, se kterým k nám rodiče a děti přichází ke konzultacím. „Valgózní kotník“ je vbočení patní kosti. Osa paty není kolmo k podložce a Achillova šlacha má tvar obloučku (obr.). Valgózní postavení patní kosti ve stoje je ve 3.roce normální do 15°. Mezi 3. – 6. rokem by se měla tato hodnota snižovat. Za normu považujeme hodnoty do 5°, tedy minimální valgozitu. Naopak za patologii, tedy stav vyžadující vyšetření ortopedem a razantnější řešení, považujeme hodnoty nad 20°v předškolním věku a později.

U menší skupinky dětí pak můžeme vidět na podoskopu dokonce opačný problém. Dítě má ve stoje valgozitu patní kosti (valgózní kotníky), na první pohled to vypadá, že jeho nohy jsou ploché a při postavení na podoskop naopak vidíme otisk pouze v přední a zadní části nohy. Dítě má tzv. vysokou nohu nebo vysokou klenbu. Ani tento stav není v pořádku, protože zátěž na noze by měla být rovnoměrně rozprostřena i na zevní hraně chodidla. I u těchto dětí lze korekcí držení těla a aktivací správných svalů dosáhnout zkvalitnění otisku.

Pokud chceme hodnotit otisk nohou a jejich plochost opravdu komplexně, musíme vzít v potaz i další okolnosti:

Jak vyplývá ze samotné definice dětské ploché nohy, stav vaziva zde hraje výraznou roli. Pokud má dítě sklon k jeho větší volnosti, má vrozeně nižší svalové napětí (konstituční hypotonie) a větší kloubní pohyblivost (hypermobilita), je jasné, že otisk bude o něco větší, než je norma. Hypermobilita nohou je maximální kolem 2. roku života, s věkem klesá, ale i tak zůstává určitá část populace, která má vrozenou větší volnost vaziva a kloubní pohyblivosti.

Děti, které se nepohybují v přirozeném terénu a raději sedí u počítače, tabletu či televize, mají obecně větší sklon k celkové ochablosti a inaktivitě svalů. Není tedy zvláštní, že také jejich nohy nejsou aktivní a ve stoji se více vyvěšují do vazů. Jejich otisk také bude větší.

Pozice nohou je ovlivněna jak fyziologickými změnami danými růstem ostatních kostí, zejména stehenní kosti, tak svalovou aktivitou v ostatních tělesných segmentech. Vzhledem ke zřetězení svalů (naše svaly jsou spolu provázány v jakýchsi smyčkách) nám stav a aktivita svalů na trupu, pánvi a stehnech ovlivní aktivitu svalů nohou a tím i jejich postavení.

Pokud dítě používá pouze stereotypní pohybové vzory, většinou se navíc jedná o pohybové vzory nekvalitní, fungují i jeho nohy pouze stereotypním a ne vždy kvalitním způsobem.

Je prokázáno, že u obézních dětí je velikost otisku větší.

Nošením obuvi, která nerespektuje tvar nohy, je tuhá a nedovolí noze pracovat, naše nohy zleniví. Opět je pak jasné, že ve stoji je naše tělo pouze zavěšeno do vazivového aparátu a otisk nohy je větší.

 

Ve všech případech by ale otisk neměl přesahovat vnitřní hranu. Tento stav už je považován za patologii a může naznačovat větší strukturální problém na noze.

 

Pouhé hodnocení otisku nohy ve stoje považujeme jen za velmi malý střípek celé skládačky a v mnoha případech jakousi slepou uličku. Jako fyzioterapeuty nás u dětí zajímá především, jak se noha chová při jeho běžných aktivitách a v souvislostech s pohybem celého těla.  To, že je otisk ve stoje plošší, ještě nemusí nic znamenat.

Na podoskopu vyšetřujeme dítě proto, abychom vyloučili případnou patologii, sledovali vývoj nohy v čase a abychom zjistili, jaké je rozložení zátěže. Vždy, když vidíme ne úplně ideální otisk, provádíme korekci pomocí specifických testů, abychom se přesvědčili, zda se jedná o funkčně plochou nohu nebo ne. V případě, že je velikost otisku ovlivnitelná vlastní aktivitou dítěte a v souvislosti s dalšími výsledky vyšetření se pak rozhodujeme, zda a jakou pohybovou terapii doporučíme.

Fyzioterapeut by měl umět zjistit, zda je stav nohou fyziologický a nebo zda je nutné jej řešit. Měl by umět zhodnotit, zda je problém spíše na drobných svalech nohy a jejich vlastní aktivitě, na vyšších segmentech těla (pánev, trup) a nebo se jedná o problém citlivosti a vnímání nohou. Teprve poté může zvolit vhodnou formu terapie – stimulace a cvičení, případně jiné pohybové aktivity. Jen vhodně zvolené cviky totiž fungují.

Co jsme se v dnešním článku dozvěděli:

 

V příštím článku se dozvíte něco o cvicích na plochou nohu a valgózní kotníky.  Řekneme si, které cviky jsou už překonané a proč. Dozvíte se, proč je většina lékařů k fyzioterapii skeptická.

————————————————————————————————————————————————————————————————————————————–

Jste rodič a chcete zkonzultovat stav nohou vašeho dítěte? Zavolejte nám nebo napište na www.fyziobeskyd.cz

Jste odborník a chcete si rozšířit vědomosti? Přihlaste se na náš kurz Dětská noha z pohledu fyzioterapeuta www.detskanoha.cz

Chtěli byste uspořádat přednášku na téma nohy nebo zdravé obouvání ve vašem rodinném centru nebo firmě? Obraťte se na nás www.fyziobeskyd.cz.

Téma ploché nohy u dětí je neustále velmi aktuálním a diskutovaným tématem jak mezi laickou, tak odbornou veřejností.  Jako dětští fyzioterapeuti se zaměřením na nohy se v praxi často setkáváme s mnoha mýty a zastaralými informacemi, které nereflektují moderní funkční pojetí fyzioterapie.

Abychom uvedli některé informace na pravou míru, vytvořili jsme tuto minisérii článků na téma Jak na plochou nohu.

Pokud vás zajímá, jak se noha vyvíjí, jak funguje, jak poznáte, že má vaše dítě plochou nohu, co s valgózními kotníky, jestli je třeba cvičit a případně co, jaké boty zvolit, zda může vaše dítě nosit barefoot a mnoho dalšího, tak si udělejte pár minut času a začtěte se.

Dnes na téma:

Jak se noha vyvíjí aneb počkáme, uvidíme…nebo ne?

 

Náš dnešní článek je věnován vývoji našich nohou. Unikátní tvar lidské nohy a rozmanitost jejich funkcí jsou výsledkem změn v průběhu evoluce.  I po narození dochází u dítěte ke změnám, které nohu formují a připravují na stoj, chůzi a další náročnější aktivity. V období, kdy děti začínají více chodit, běhat a skákat, si rodiče začnou nohou svých dětí více všímat a řeší, zda je vše v pořádku. Většina ortopedů má bohužel stále vyčkávací přístup a odkazují rodiče na pozdější období s tím, že se noha stále vyvíjí a roste. Je však tento přístup vhodný?

Co se dozvíte v následujícím článku?

 

Evoluce

Nohy člověka jako živočišného druhu mají základ u živočichů, kteří se před několika sty miliony let přesunuli z vody na souš a byli nuceni své dosavadní končetiny tomuto životu přizpůsobit. Už u primitivních savců můžeme pozorovat nohu s podobnými kostmi a klouby, jaké máme dnes. První zmínka o noze podobné té dnešní, se datuje do období před 2 miliony let. Napřímením těla, postavením se na dvě končetiny a s rozvojem chůze se zkrátily prsty, palec se přiblížil k ostatním, zmohutněla pata a především se na noze vyvinul unikátní systém kleneb specifických pro člověka. Schopnost chůze na dlouhé vzdálenosti a běhu za lovenými zvířaty byla pro naše předky klíčová a jejich nohy musely být pevné a pružné, zároveň rychlé, silné a vytrvalé.

 

Těhotenství

V průběhu těhotenství dochází k vytváření všech orgánů, končetin a jejich části, tedy i našich nohou. Již velmi brzy se tvoří základy pro kosti. Také klouby se začínají formovat v prvním trimestru a definitivního tvaru nabývají v druhé polovině těhotenství. Noha postupně mění své postavení vůči bérci a po třetím měsíci nitroděložního vývoje je položen základ budoucí kleneb. Již před narozením je tedy rozhodnuto, jaký tvar budou mít naše nohy, protože tvar kostí je do jisté míry dědičný.

Naprostá většina dětí se rodí se zcela zdravýma nohama, jen 2 – 3 % mají tzv. vývojovou vadu – nějakou vrozenou deformitu nohy. Tyto vady jsou různě závažné a od toho se také odvíjí možnosti jejich řešení. Lehčí vady se dají napravit protahovaním, masírováním a uvolňováním měkkých tkání a nebo tejpováním, závažnější vady je třeba sádrovat a nebo operovat.  V těchto případech je fyzioterapie vždy nezbytná.

 

Po narození 

Po narození se noha začíná připravovat na své funkcemobilitu, stabilitu a vnímání – které se budou v následujícím období uplatňovat zejména při stoji a chůzi. Jak se začíná dítě pohybovat, mění se a zdokonalují jeho pohybové vzory trupu i končetin. Tyto svalové souhry jsou na sobě závislé a spolu provázané. Jak se nastaví a pohybuje se trup, tak se nastaví a bude se pohybovat končetina, tedy i noha. Zkušený terapeut by měl vědět, jak mají vypadat pohyby nohy v souvislosti s pohyby celé dolní končetiny a trupu a měl by být schopen zhodnotit, zda je vše v pořádku.

Na co by si tedy měli rodiče dát pozor?

Pohyb prstů – už od narození by dítě mělo prsty na nohách pohybovat. Pokud jimi nehýbe nebo je drží stále pokrčené, jakoby v křeči a nedokáže je uvolnit, je lépe vyhledat fyzioterapeuta.

Citlivost -pokud je takřka nemožné vašemu dítěti ostříhat nehty na nohou, dítě si nenechá od rodičů na nožky sáhnout, při stoji a chůzi nadměrně krčí prsty a odmítá se vyzout a být kdekoliv bosky, je možné, že má přecitlivělou (hypersenzitivní) plosku. Tento stav může měnit pohybové vzory a třeba i chůzi, proto je lepší v tomto případě vyhledat fyzioterapeuta.

Zvedání nožek nad podložku – jakmile začne dítě zvedat obě dolní končetiny nad podložku, nožky (část končetiny od kotníku dolů) by se měly tohoto pohybu aktivně účastnit. Čím je dítě starší, tím výše je schopno nožky zvednout. Spojuje si jejich vnitřní hrany a celé plosky a poté je schopno strkat si až palečky do úst a cucat si je. Toto období je důležité nejen pro rozvoj pohybu kyčle, ale také pro sensorickou funkci nohy. Jak si dítě na nohy sahá a vkládá si je do úst, buduje si představu o jejich pozici, tvaru a velikosti. Říkáme tomu, že si buduje tělesné schéma.

Kopání nožkama – dítě by mělo kopat nožkama střídavě a bez propínání špiček. Pokud je pohyb trhaný a dítě například při kopnutí propíná špičky a kříží dolní končetiny, je lépe poradit se s odborníkem.

Přetáčení a šikmý sed (sed bokem) – v těchto situacích bychom měli vidět, že se spodní nožka nastavuje do tvaru misky. Důležité je také, aby dítě tyto pohyby provádělo na obě strany. Jakmile je na těle nějaká asymetrie, je velká šance, že si ji dítě s sebou ponese i do dalších pohybových vzorů, například stoje a chůze.

Lezení – při zvládnutém lezení by noha měla být uvolněná a v ose bérce, dítě by nemělo vytáčet špičky nohou ven.

W sed – sed mezi patama se špičkami nohou vytočenýma ven, takže připomíná tvarem písmeno W. Tento sed není vhodný nejen pro stav kyčlí, ale také pro stav nohou. Dítě v něm nemůže nohama ani zbytkem těla kvalitně aktivně pracovat a noha má kontakt s podložkou pouze vnitřní hranou plosky. Tyto děti pak ve stoji obvykle vytáčí špičky ven a nejsou schopny aktivně přenést váhu z jedné končetiny na druhou a noha se dostává mimo osu celé dolní končetiny.

Postavování  u opory – dítě by mělo střídat dolní končetiny a nakračovat na celou plosku. Nemělo by se zvedat pouze za pomoci horních končetin a přes propnuté špičky.

Obcházení nábytku  – při přenosu váhy na stojnou končetinu by dítě mělo aktivně zatížit zevní hranu nohy a druhou ukročit.  Rodič by měl pozorovat, že je dítě schopno tuto aktivitu provádět na obě strany stejně.

Chůze – vývoj chůze a na co si dát pozor je velmi obšírné téma, bude proto popsáno samostatně v jednom z následujících článků.

Chůze a co dál?

Všechny tyto aktivity připravují nohy na jejich celoživotní práci a na jejich dobré fungování. Je velmi důležité poskytnout dětem už v raných stádiích dostatek volnosti pro pohyb nohy, neomezovat je těsnými dupačkami, ponožkami, punčocháči a už vůbec ne botama. Nejen, že tím můžeme zabrzdit rozvoj pohybu, ale také obíráme nohy o mnoho vjemů z okolního prostředí a dítě si tak vytváří špatnou představu o svých nohách. Není pak divu, že jsou některé nožky málo nebo naopak příliš citlivé.

Noha dítěte se samozřejmě vyvíjí i po dosažení samostatné chůze a to jak z hlediska struktury, tak z hlediska funkce. Kosti nohy rostou a mění se z chrupavčitých na pevné, kostěné – osifikují. Tento proces neprobíhá u všech kostí a jejich částí stejně, děje se tak postupně a definitivní tvar a pevnost mají všechny kosti nohy až v období adolescence.

Stejně jako se vyvíjí noha samotná, roste a vyvíjí se celá dolní končetina a její osa. Je normální, že v počátcích stoje a chůze mají děti nohy lehce do O. S postupujícím růstem a změnami na horním konci stehenní kosti se osa dolní končetiny mění, takže kolem třetího roku života můžeme pozorovat ve stoji lehké vbočení kolínek do X a mírné vbočení pat. Mezi třetím a šestým rokem života se osa končetiny srovnává a srovnat by se měla i pozice pat.

Od narození přibližně do dvou až tří let (někdo i později) mají děti na vnitřní straně nohy tzv. tukový polštář, jejich nožky jsou baculaté a otisk je plošší. Tento tukový polštář slouží jako tlumení pro prvopočátky chůze a postupně mizí.

Stejně tak se mění u dětí tuhost vaziva. Všechny tyto strukturální změny jsou fyziologické a u většiny dětí proběhnou bez problémů. Pokud se tedy zaměříme pouze na hodnocení struktury, není se čemu divit, že ortopedi volí spíše vyčkávací přístup a rodiče odkazují s řešením až na pozdější období, až se noha vyvine.

 

Funkce formuje orgán

V minulém článku jsme si vysvětlili, že oproti tomu fyzioterapeut hodnotí spíše funkci nohy, tedy to, jak se noha chová, jak reaguje.

Fyzioterapeuté navíc ví, že dobrá aktivita svalů dává základ pro dobrý růst kostí. Říkáme tomu, že funkce formuje orgán.

Kost roste a sílí tahem svalů a správně dávkovaným tlakem. Špatným tahem svalů a špatným tlakem bude i špatně růst kost. Aktivitu svalů a fungování nohy můžeme zhodnotit už ve velmi raném věku, není proto důvod čekat až do tří let nebo později. Pokud dítě používá nekvalitní svalové souhry, nejen že si je přenese do dalšího období, ale také si bude špatně formovat kosti. Pokud budou nekvalitně zformované kosti, nemůže dobře fungovat sval. Jestliže nefunguje dobře jeden sval, nefunguje dobře celá svalová smyčka – vzájemné propojení svalů. Není tedy divu, že při špatném postavení a aktivitě nohou můžeme v dospělosti třeba trpět bolestmi kolen, kyčlí, zad a nebo i migrénami.

Na vzniku těchto obtíží se samozřejmě podílí mnoho dalších faktorů a tvrdit, že za bolesti pohybového aparátu mohou pouze naše nohy je velmi zjednodušené, ale je třeba vědět, že naše nohy v tomto případě hrají velkou roli a čím dříve jejich stav začneme řešit, tím lépe.

U malých dětí stačí mnohdy jen malá úprava handlingu, tejpování nebo aktivity formou hry. U starších, kde už jsou změny fixované a noha už vyvinutá, je třeba zvolit cílené cvičení. Vhodně zvolenou aktivitou a dobrou obuví můžeme dosáhnout změn dokonce i v dospělém věku. Je jasné, že v toto případě už nezměníme tvar kostí. Vždy ale můžeme změnit aktivitu svalů a minimálně zabránit zhoršování stavu a třeba ulevit od bolestí.

 

Co jsme se dozvěděli v dnešním článku?

 

V příštím článku se dozvíte, co to vlastně je plochá noha, jak poznáte, že má vaše dítě plochou nohu a co se s tím dá dělat.


Jste rodič a chcete zkonzultovat stav nohou vašeho dítěte? Zavolejte nám nebo napište na www.fyziobeskyd.cz

Jste odborník a chcete si rozšířit vědomosti? Přihlaste se na náš kurz Dětská noha z pohledu fyzioterapeuta www.detskanoha.cz

Chtěli byste uspořádat přednášku na téma nohy nebo zdravé obouvání ve vašem rodinném centru nebo firmě? Obraťte se na nás www.fyziobeskyd.cz.

Téma ploché nohy u dětí je neustále velmi aktuálním a diskutovaným tématem jak mezi laickou, tak odbornou veřejností.  Jako dětští fyzioterapeuti se zaměřením na nohy se v praxi často setkáváme s mnoha mýty a zastaralými informacemi, které nereflektují moderní funkční pojetí fyzioterapie.

Abychom uvedli některé informace na pravou míru, vytvořili jsme tuto minisérii článků na téma Jak na plochou nohu.

Pokud vás zajímá, jak se noha vyvíjí, jak funguje, jak poznáte, že má vaše dítě plochou nohu, co s valgózními kotníky, jestli je třeba cvičit a případně co, jaké boty zvolit, zda může vaše dítě nosit barefoot a mnoho dalšího, tak si udělejte pár minut času a začtěte se.

Dnes na téma:

Struktura vs. funkce aneb jak to vidí fyzioterapeut a jak ortoped.

V dnešním úvodním článku začneme tím, že se seznámíme s našima nohama. Nebojte, nebudeme vás zahlcovat spoustou latinských anatomických názvů. Je však dobré připomenout si, jaké struktury (kosti, svaly a šlachy) tvoří naše nohy. Řekneme si, které části jsou důležité, jak naše nohy vlastně fungují a co hodnotí ortoped a co fyzioterapeut.

Co se v dnešním článku dozvíte?

 

Jak noha vypadá?

Noha je část dolní končetiny, která se nachází pod úrovní hlezenního kloubu, laicky řečeno od kotníku dolů. Je tvořena 26 kostmi a pro lepší přehlednost ji dělíme na zadní, střední a přední oddíl – zadonoží, středonoží a předonoží.

                                                                                                                                                                          (kosti nohy)

Zadní část nohy tvoří dvě velké kosti – kost hlezenní a patní.  Jsou velmi důležité, protože jejich postavení výrazně ovlivňuje postavení ve střední a přední části nohy. Podle osy patní kosti a její odchylky určujeme, zda má dítě valgózní (vbočené) kotníky nebo ne.

                                                                                                                                                                        (patní kost)

Střední část nohy je tvořena pěti kostmi, které jsou důmyslně poskládány k sobě. Tady bych zmínila kost loďkovitou, která má na sobě výstupek, podle něhož se určuje výška klenby.

                                                                                                                                                                 (kost loďkovitá)

Přední část nohy tvoří nártní kůstky a články prstů (někdy se pro prsty na noze používá termín prstce).

Kosti a jejich vzájemné uspořádání tvoří sofistikovaný systém kloubů, které jsou zesíleny systémem vazů.  Jejich výčtem vás nebudu zatěžovat, zapamatovat si je všechny je mnohdy oříšek i pro zkušeného odborníka.  Důležité je vědět, že nám klouby na noze umožňují jak velké pohyby nohy například při dřepu, běhu, skoku, tak jemné pérovací pohyby při chůzi a udržování rovnováhy.

Svaly nohy dělíme na dlouhé zevní svaly nohy a krátké vnitřní. Dlouhé svaly patří ke svalům bérce, jeden jejich konec je až na lýtku a druhý na noze. Tyto svaly se uplatňují zejména při pohybech nohy v chůzi.

                                                                                                                                                             (dlouhé svaly nohy)

Krátké svaly jsou malé krátké svaly samotné nohy. Provádí malé pohyby nohy a prstců, aktivují se zejména při stoji a udržování rovnováhy.  Přizpůsobují nohu terénu, zajišťují správnou „tuhost“ nohy ve stojné fázi, pomáhají při odrazu.

 

                                                                                                                                                              (krátké svaly nohy)

Všechny tyto struktury nám na noze tvoří klenby. Klenby jsou obloukovité útvary na noze skutečně připomínající svým tvarem klenby gotických chrámů a kostelů. Je jich na noze několik, laická veřejnost rozlišuje především dvě z nich – příčnou a podélnou.

Kde je podélná klenba nohy, ví asi každý. Je to oblouk na vnitřní straně nohy od paty k palcovému kloubu. Podle její výšky určují ortopedi a ortotici, zda je jedná o normální, plochou nebo vysokou nohu. Málokdo však ví, že podélná klenba má svůj boční oblouk na zevní straně nohy. Není sice tak důležitý jako ten vnitřní, ale občas jeho bolesti také dovedou pořádně potrápit.

Příčnou klenbu si většina laické veřejnosti představuje pouze v přední části nohy, mezi prsty a kostmi nártu. Toto je však pouze její přední oddíl. V horních částech nohy existuje ještě střední a zadní oblouk. Jsou neméně důležité, protože problém, který vidíme na přední části nohy, může mít svůj prvopočátek již zde.

Jak už bylo řečeno, klenby jsou vytvářeny všemi strukturami nohy. Při statickém zatížení (stoj) se uplatňují na jejich udržování spíše vazy, svaly se zapojují, až se začneme více pohybovat a noha se musí přizpůsobovat terénu.

Jak noha funguje?

A právě stabilita a zároveň mobilita jsou jednou z funkcí nohy. Naše nohy nám pomáhají udržet se ve vzpřímeném stoji a zároveň musí být dostatečně aktivní při chůzi i mnoha náročnějších úkonech, jako je třeba balancování na jedné noze či na nestabilním podkladě a zároveň musí umět vyvinout dostatečnou sílu pro odval a odraz při dynamických aktivitách, jako je třeba běh či chůze do kopce. Tyto dvě funkce v běžném životě nelze od sebe úplně oddělit, mluvíme proto o tzv.dynamické stabilitě.

 

K mapování terénu a toho, na čem vlastně stojíme a po čem chodíme, se podílí další funkce nohy – senzorická funkce. Díky receptorům na povrchu nohy (zejména plosky) a receptorům ve svalech, šlachách a kloubních pouzdrech k nám přichází informace z vnějšího prostředí. Náš mozek (centrální nervový systém) dostává informace, zda to, co máme pod nohama je měkké, tvrdé, studené, teplé, rovné nebo hrbolaté. Následně pak může vybrat dobrou strategii, jak se s celou situací vypořádat a co má noha dělat. Zda máme našlapovat opatrně nebo můžeme v klidu běžet.

Jako poslední bych chtěla zmínit tzv. úchopovou funkci nohy. Nepředstavujte si ale sbírání korálků a kuliček. Úchopová funkce nohy znamená schopnost nohy položit se kontrolovaně na daný terén, přizpůsobit se mu a dobře zareagovat. Další význam má úchop nohy, pokud jde o náhradu funkce horních končetin a ruky. Určitě jste už viděli videa, na kterých lidé po amputacích rukou či celých horních končetin nebo děti s vývojovými vadami, kdy chybí část končetiny, zcela bravurně zvládají úkony denního života právě pomocí nohou. Nádherné obrázky umělců, kteří malují nohama také asi netřeba zmiňovat.

Jak nohu vyšetřit?

Naše nohy jsou tedy tvořeny určitými strukturami a mají určité funkce. A tady právě nastává rozdíl v hodnocení nohy mezi ortopedem a fyzioterapeutem. Ortoped hodnotí strukturu, jinými slovy to, jak noha vypadá, jak jsou na tom její jednotlivé části. Nemůžeme jim to mít za zlé, v rámci jejich studia jim o složitých funkcích nohou nikdo nic neřekne. Když přijde rodič s dítětem na vyšetření k ortopedovi pro podezření na plochonoží, většinou je dítě vyšetřeno pouze ve stoji, nebo ve stoji na špičkách. Ortoped se dívá na výšku klenby, velikost a tvar otisku nohy a postavení patní kosti a ostatních kostí vůči sobě. Někteří nechávají dítě projít po ordinaci. A to je většinou vše. (Čest světlým výjimkám).

Oproti tomu fyzioterapeuta zase až tak nezajímá jen, jak noha vypadá. Zajímá jej především, zda a jak noha funguje. Jak se chová, když dítě dřepí, sedí, skáče, leze, chodí, pobíhá.  Fyzioterapeut sleduje nejen nohu samotnou, ale také jak se noha chová v rámci celé dolní končetiny, potažmo jako součást celého těla.

Na našich kurzech učíme fyzioterapeuty zhodnotit funkční stav dětských nohou, vyšetřit nejen nohu samotnou a všechny její funkce, ale také zjistit, zda je problém spíše na velkých svalech trupu, pánve nebo v nastavení kyčlí a aktivitě svalů kolem nich. Ukazujeme, jak se na nesprávné funkci nohou může podílet nekvalitní senzorická funkce, což je věc, kterou opomíjí i velká většina terapeutů.

Vyšetření by mělo zahrnovat také například měření délky končetin, specifické testy a vyšetření na podoskopu. Je to prostě komplexní vyšetření od hlavy až k patě. Není tedy divu, že vyšetření v naší ordinaci zabere celou hodinu. Rodiče jsou často překvapení, neboť vyšetření u ortopeda je podstatně kratší. Stanovení hlavního problému je však nesmírně důležité. Jedině tak může fyzioterapeut rozhodnout, zda je třeba dítě pouze sledovat nebo zda má dítě skutečně nějaký problém, který je třeba řešit a musí umět vybrat pro něj vhodnou terapii.

 

Co jsme se tedy v dnešním článku dozvěděli?

 

V příštím článku se dozvíte, jak se naše nohy vyvíjí a co všechno se musí odehrát, než se dítě postaví a začne chodit a zda je dobré čekat do tří let, až se noha vyvine.

—————————————————————————————————————————————————————————————————————————–

Jste rodič a chcete zkonzultovat stav nohou vašeho dítěte? Zavolejte nám nebo napište na www.fyziobeskyd.cz

Jste odborník a chcete si rozšířit vědomosti? Přihlaste se na náš kurz Dětská noha z pohledu fyzioterapeuta www.detskanoha.cz

Chtěli byste uspořádat přednášku na téma nohy nebo zdravé obouvání ve vašem rodinném centru nebo firmě? Obraťte se na nás www.fyziobeskyd.cz.

Protože dělat diagnostiku nohou z fotek je jako prorokovat z křišťálové koule a to je spíše v kompetenci věštkyně Jolandy.

Čas od času se ve skupinkách na sociálních sítích objeví fotka nohou (přesněji dolních končetin) dítěte, nejlépe od půlky lýtek dolů. Pod fotkou pak dotaz maminky, zda je vše v pořádku a nebo zda již má řešit a jak. Následuje většinou záplava více či méně odborných odpovědí a doporučení, z nichž smysl má dle mého názoru jediné.

Pokud chcete vědět, zda jsou nohy vašeho dítěte v pořádku, zajděte za dětským fyzioterapeutem, který se zabývá nohama a ví něco o zdravém obouvání a řešte to s ním.

Proč? Důvody jsem shrnula v následujícím článku.

Jednak jde o technické záležitosti týkající se fotky samotné.

 

 

 

 

Dalšími důvody, pro které není možno z fotografie diagnostikovat, natož zodpovědně poradit, zda a jak řešit, jsou důvody odborné.

 

 

 

Podtrženo a sečteno, fotky nohou vašich dětí by měly zůstat maximálně tak v rodinném albu a pro skutečné zhodnocení funkčního stavu nohou a případnou radu, co s dítětem dělat, je vždy lepší vyhledat odborníka.

P.S. Pro ilustraci přikládám pár fotek nohou mého syna, který je má zcela v pořádku 🙂

Plesová sezóna se sice pomalu blíží ke svému konci, ale možná vás ještě nějaké ty tanečky čekají. A pokud v běžném životě nosíte převážně barefoot obuv, ale tanec si v “bérfutkách” stejně jako já nedovedete představit, tak možná řešíte, jak si ples užít, ale neléčit si pak nohy dalších 14 dní. Následující řádky jsou tedy právě pro vás.

Ať už patříte mezi ty, kterým příroda a geny nadělily něco kolem 160cm jako mě, nebo tancovat v BF botách nechcete z praktických (zkoušela jsem to, nejde mi to) či estetických důvodů (podpatky jsou prostě podpatky), dostaví se při skládání plesové garderoby dilema. Co si obout a jak to zařídit, abych nepajdala několil dalších dní jako legendární Geoffrey de Peyrac.

Otázka zní, jaké boty?

Podrážka

Když saháte po botách na tanec, nevolte běžné lodičky, jsou totiž vetšinou dost tvrdé a neohebné. Dobrá volby jsou naopak boty s měkkou a ohebnou podrážkou. Ano, skutečně takové existují i mezi botami na podpatku. Jsou to profi taneční boty. Já osobně mám boty značky Botan a musím říct, že jsem byla sama dost překvapená, jak jsou v přední části ohebné a ve vnitřku měkké.

Boty vybírejte co nejširší, s co nejmenším zúžením špičky. Jasně, tyhle boty nikdy nebudou kopírovat přirozený tvar vaší nohy, ale i mezi nimi jsou rozdíly. Zmiňovaný Botan patří k těm širším a sami zástupci firmy mi nabídli, že jsou schopni ušít případně i taneční boty na míru. (Mám v plánu příští sezónu, uvidím, jak se vypořádají s mou ploutví 😀 )

Podpatek

Na lekcích tance s profi tanečníkem skvělým Martinem Prágrem (znáte z letošní Star Dance), jsem došla k názoru, že bez podpatku by mi to nešlo. Kdo to máte stejně, berte ten nejnižší, jaký najdete. Já mám na svých botách 6cm a za mě tak akorát.

Takže boty bychom měli. Snažte se dobu v nich strávenou snížit na nezbytné minimum. Obujte je až těsně před vstupem do tanečního sálu a před odchodem domů je zase vyzujte. Pokud víte, že vaše nohy nemají tendenci natékat, můžete je zkusit po každém tanci vyzout, i když skutečně reálně riskujete, že boty někdy kolem půlnoci už neobujete. Což možná na některých akcích zase až tak vadit nebude 😀

Ještě jedna praktická rada. Já osobně jsem před BF dost trpěla na puchýře a otlaky, takže jsem sebou vždy nosila gelové polštářkové náplasti. Vemte si je na ples pro jistotu s sebou. Jak říkala moje babička:” Trp parádo, trp!”

Zatančili jsme si a co dál?

Až se vrátíte z plesu domů a pokud na to budete mít ještě morálku, navlékněte si na spaní adjustační ponožky.

Následující den dopřejte nohám relax, klid a svobodu.Jemně je promasírujte, ať už rukou, míčkem nebo jemným ježkem. Vyzkoušejte na nohy střídavou sprchu (teplá – chladná) nebo šlapací koupel (do dvou lavorků napustíte teplou a chladnou vodu, doporučuji dát na dno akupunkturní rohože, stimulační podložky nebo nasypat oblázky a střídat opět teplá – chladná, končit chladnou).

Dopřejte svým nohám odpočinek, ať už v klidu doma na gauči se zmiňovanými adjustačními ponožkami nebo pomalou vědomou chůzí někde v přírodě, samozřejmě naboso. Jestli nemůžete vyrazit do přírody a nohy vás příliš nebolí, zkuste se pomalu procházet po sensorických polštářcích nebo chodníčku, volte však raději měkčí a ne příliš stimulující materiály.

Jestliže musíte den po plesu někam vyrazit, doporučuji vhodnou obuv. Pokud běžně nosíte BF, zase se k nim pokorně vraťte, pokud ne, sáhněte po tom nejširším a nejměkčím, co v botníku máte. Kozačky na podpatku fakt nejsou tou nejlepší volbou.

Jestli tedy dnes vyrážíte na nějaký ples, přeji vám, abyste se s lehkostí protančili až do následujícího dne.

Rozhovor s Radkem Chrobákem, psychologem a ultratrailovým běžcem.

Radek Chrobák, narozen roku 1988 ve Frýdku-Místku, vystudoval jednooborovou psychologii na Univerzitě Palackého v Olomouci. Už sedmým rokem pracuje jako psycholog, momentálně ve vlastní praxi ve Frýdku – Místku. Věnuje se individuálnímu poradenství, ale také rodinnému a manželskému poradenství, v minulosti působil jako školní psycholog, zabýval se léčbou závislostí. Ve volném čase se věnuje ultratrailovým běhům, dvakrát zvítězil v extrémním zimním závodě LH24 v kategorii jednotlivci a jednou v kategorii dvojic se svou partnerkou. Za další své úspěchy považuje to, že dělá práci, která ho baví, procestoval snad 13 asijských zemí a má dobré vztahy se svou rodinou.

 

Proč jste se rozhodl studovat psychologii?

Moje cesta ke studiu psychologie byla poněkud úsměvná. Na střední školu jsem se šel „zašít“ na obchodní akademii a v průběhu studia jsem si uvědomil, že účetnictví a studium peněz rád přenechám jiným, že mě spíše zajímá lidský faktor a to zejména jak mozek sám o sobě, tak lidská psychika, osobnost, psychické procesy. Chtěl jsem pracovat s lidmi a nějak jim pomáhat.

 

Jak jste se dostal k běhání? Je pro Vás běhání ventilem a jak Vám pomáhá Vaše práce například při závodech, kde je to hodně tzv. „o hlavě“?

Celý život jsem se aktivně hýbal, ať už to byl turistický oddíl, ping pong, fotbal. Při studiu na vysoké škole jsme s bráchou přičichli více k inline bruslení a pak jsem po cca 4 letech přešel k vytrvalostnímu horskému ultramaratonu. Ten se mi moc líbí, protože jde o zcela přirozený pohyb, člověk ho může dělat hned, bez jakýchkoliv pomůcek a ke všemu na horách, které mám moc rád. Svou profesi zatím neumím moc při běhu zužitkovat, dokonce jsem měl období, kdy jsem hodně vzdával závody, a kamarádi si ze mě dělali srandu, že kovářova kobyla chodí bosa. Na trati se jako každý jiný závodník peru se svými démony a otázkami proč v tom pokračovat a proč to dělat.

 

Jdete si někdy zaběhnout jen tak, abyste vypustil starosti a vyčistil si hlavu?

Rozhodně. Není to sice ta primární motivace, tou je trénovat, podat výkon, jít do hor, ale ten sekundární efekt vypuštění starostí nebo promyslet si vše podstatné, to tam určitě je.

(foto FB Radek Chrobák)

 

Jak se díváte na termín psychohygiena, co to pro Vás znamená?

Termín psychohygiena se mi líbí. Je to takové příznačné, když konám běžnou hygienu, smývám ze sebe nečistoty z povrchu těla. U psychohygieny se zbavuji zátěže, kterou mi den přinesl, obrazně můžeme říct, že omýváme svou duši.

 

Měla by být psychohygiena součástí každodenního života každého člověka, součástí jeho denních rituálů?

Jako ve všech ohledech se lidé od sebe liší, každý má jinou toleranci zátěže, každý vykonáváme různé pracovní činnosti a máme odlišnou skladbu mimopracovního času, takže těžko zobecňovat. Je dobré, pokud každý člověk dělá ve svém životě věci, které má rád, které ho těší. Už toto je svým způsobem psychohygiena. Bohužel mí klienti na to často zapomínají. Pro péči o děti, práci, péči o domácnost nebo zahradu, zapomínají pečovat sami o sebe. Pak není výjimkou, že se dostaví nemoc, a to ať už psychická nebo somatická. Podle mého oblíbeného autora Marka Hermana by si například maminky měly najít denně pro sebe hodinu času, kterou budou věnovat sobě. Už tohle je forma psychohygieny.

(foto FB Radek Chrobák)

 

Jak to vidíte u pomáhajících profesí, zejména u fyzioterapeutů, kteří se v rámci své profese setkávají občas se smutnými příběhy? Často jsme také svědky toho, že obtíže, se kterými k nám člověk přijde, mají základ jinde než na tělesné schránce. Abychom mohli s takovými lidmi úspěšně pracovat, musíme je vyslechnout a být k nim empatičtí. Logicky je pak, dle mého názoru, kladena větší psychická zátěž na nás a tedy i větší potřeba nějakého ventilu jako prevence rizika vyhoření.

To, proč jsou pomáhající profese náchylnější k syndromu vyhoření, je dle mého názoru dáno tím, že lidský faktor je do velké míry nevyzpytatelný a tím velmi náročný. Když pracuji u stroje, je dáno, co máme dělat. Práce je čitelná, strukturovatelná.  Pokud pracuji jako fyzioterapeut s lidmi, nevím přesně dopředu, co za člověka ke mně přijde, zda bude se mnou spolupracovat a doma sám cvičit, zda bude přijímat mou péči nebo bude lamentovat nad kvalitou mých služeb.  Práce s lidmi od nás vyžaduje flexibilitu, která je zákonitě náročnější než neměnnost.

 

Jak tedy s lidmi pracovat, abychom nevyhořeli?

Tohle se mi špatně zobecňuje. Říct „mám syndrom vyhoření“ je pro psychologa jako by k fyzioterapeutovi někdo přišel a řekl „bolí mě celý člověk“. Je nutno zjistit, v čem je pro toho člověka práce těžká, v čem mu přestala dávat smysl. Je dobré zkonkretizovat, co je pro člověka v práci náročné, co mu tam třeba nejvíce vadí. A to mě navede, jak to kompenzovat. Například mnoho z nás zná stav jakési překomunikovanosti, zvláště třeba učitelé, psychologové či manažeři. V tu chvíli potřebujeme třeba to, aby na nás po příchodu z práce hodinu nikdo nemluvil nebo s námi komunikoval jen to nejnutnější.

 

Je podle Vás sport dobrá kompenzace případně prevence syndromu vyhoření?

Co bych lidem určitě doporučil je, aby nějaký pohyb v životě měli. Vždy s námi byl a je zdravý. Nemůžeme ale šablonovitě říct, že všem na pracovní vyčerpání pomůže právě pohyb. U každého to může být něco jiného. Pro někoho to může být pivko s kamarády, pro jiného návštěva babičky v domově důchodců.

 

Rozumím, že nelze zobecňovat a ordinovat každému jako jednotnou šablonu sport, taky nemám ráda, pokud po mě někdo chce obecné cviky například na záda. Můžeme ale říct, že je důležité mít nějaký čas pro sebe.  Čas, kdy budeme pozornost a zájem věnovat jen své vlastní osobě?

Zase se to bude lišit člověk od člověka. Pro každého je práce jinak náročná. Někomu nemusí stačit hodina denně, pro někoho je práce posláním, které ho neunavuje.

(foto FB Radek Chrobák)

 

Jak poznáme, že nám hrozí syndrom vyhoření a co dělat, abychom se do toho stavu nedostali?

O konkrétních varovných signálech nevím. Své klienty se snažím spíše vést k citlivosti k sobě.  Měli bychom se ptát sami sebe, jak mi v práci je, zda mi dává smysl, jestli se na své klienty těším. Jedním z příznaků může být například to, že se práci snažím dlouhodobě vyhnout. Mnoho lidí je na sebe velice přísných a já je vedu k tomu, zda je to vlastně potřeba. Otázkou taky je, zda není přehnaným nárokem to, že budu dělat celý život jednu práci. Může být zajímavé práci nebo pracoviště změnit. Já sám jsem si po určitých peripetiích na poli psychologie vybral, že budu nějakou dobu dělat raději stavební stolařinu než psychologii. Než abych dělal psychologii, která by mě nebavila, tak jsem si při stolařině raději počkal na psychologickou práci, kterou jsem opravdu chtěl dělat. Takže i takovýto radikální odklon může být pro něco dobrý.

 

Jednou z věcí, která může ať už pozitivně nebo negativně ovlivnit náš postoj k práci, jsou vztahy s klienty.  Jaký je Váš názor na navazování přátelských vztahů s klienty? Je to podmínkou pro úspěch naší terapie nebo ji to naopak může zhatit?

Etická pravidla mé profese důrazně nedoporučují neterapeutický kontakt s klienty. Vzhledem k tomu, že já vím o klientovi mnoho detailních a někdy i intimních věcí a on o mě naopak velmi málo, není vztah symetrický. Nakolik je to podobné ve fyzioterapii si nedovedu představit. Moje známá, fyzioterapeutka,  tvrdí, že například fyzioterapie aplikovaná na rodinné příslušníky nemusí fungovat. Prostě se mění kontext péče a když mi fyzioterapii poskytuje třeba má partnerka, je to jiné, než když si skutečně vyhradím čas, zaplatím si za péči a beru slova odborníka vážněji než slova mé partnerky. Můžu si myslet, že přece zase jen přehání a spoléhat na to, že když budu potřebovat, zase se mi bude věnovat, a to i když nebudu sám cvičit, protože je to přece rodina. A při trvání obtíží je pak logicky nejbližší vysvětlení, že to partnerka udělala blbě. Nezamyslím se nad tím, že já jsem nevydal to potřebné úsilí. A myslím si, že mnoho lidí to má podobně.  Přátelské vazby kontext vždy mění. Otázka je, zda k lepšímu nebo horšímu.

 

Máte nějakou zkušenost s lidmi, kteří vysávají z ostatních energii, s tzv. energetickými upíry? Myslím, že takoví lidé se občas objeví i mezi našimi klienty. Co s nimi? Jak jim pomoci, ale jak se vůči nim vyhranit?

Je to zvláštní téma. Zkušenost mám zvenčí, ve své praxi jsem se s nimi snad ještě nesetkal, i když bych je tady právě očekával. Zdá se mi, že čím více si s některými lidmi povídám, tím více získávám pochopení a je pro mě snazší jim porozumět. Myslím, že když nemám a neznám kontext celého jejich chování, mohu na ně nahlížet jako na idiota, který mě vysává. Když si s nimi ale povídám hodinu o životě, získám kontext, který je vedl k tomuto chování a skrz to pochopení je mi v tom kontaktu s nimi lépe. Nevím, na kolik to jde aplikovat ve fyzioterapii, ale určitě je třeba zkusit získat pochopení pro takového člověka. Klientům taky často zdůrazňuji, že vztah je vždy o dvou lidech. Klient se mě může byť nevědomky pokusit vysávat, ale zdůraznil bych vaši polovinu, jak vy s tou jeho tendencí zacházíte, na jaké vaše místo dopadá. Proč se mu daří mě emočně vydírat? Měl bych pomáhat všem, měl bych pomáhat tomuto člověku? Vždy můžeme v kontaktu s upíry posilovat svou polovinu, o tu pečovat. S jejich chováním toho moc nezmůžete. Můžete jim to říct, ale on bude mít vždy svoji polovinu a vy tu svoji. O svou půlku vztahu se mohu postarat třeba tak, že předám takového klienta kolegovi, ujasním si, že u tohoto člověka to budu dělat jen pro peníze nebo ze sebe sejmu nárok, že musím vždy pomoci všem. A stejně tak je úspěch terapie závislý z půli na mně a z půli na klientovi. Já jsem zodpovědný za proces, který bude probíhat tady u mě na terapii (má polovina), ale nejsem plně zodpovědný za to, co proběhne venku (klientova polovina). Asi tak jako když si nebudu doma čistit zuby, nemohu obviňovat zubaře, že mám zkažené zuby. Důležité je taky si uvědomit, že existuje něco jako zisky z nemoci. Mohu mít zisk z nálepky nemocného – pozornost, invalidní důchod, nemocenská, péče od druhých. Takže jsou mechanismy, které mohou nemoc upevňovat a pro některé může být nevýhodné z ní odejít.

(foto FB Radek Chrobák)

 

Co vztahy na pracovišti? Mohou hrát roli v syndromu vyhoření?

Vztahy na pracovišti mohou hrát významnou roli ve vzniku syndromu vyhoření. Mohu se těšit na práci, ale děsit se chování kolegů nebo šéfa. Je to lidský faktor, který je zase nevyzpytatelný, a proto náročný. Dovedu si představit, že to působí oběma směry. Jednak směrem stmelujícím – děláme všichni něco společného, máme o čem mluvit, co sdílet. Na druhou stranu jsme v práci, tedy ve výkonu. To s sebou nese například podráždění, únavu, což může interakci mezi kolegy narušit. Obě tyto síly na pracovišti působí.

 

Jaký je Váš názor na teambuildingové akce?

Mám pocit, že v současné době teambuilding sklouzl k rautu s poradou, ať se nemrhá s časem, případně k nějaké novoroční zapíječce. Dříve měly týmy řešit nějaké týmové úkoly, luštit šifry, byly vyslány do terénu, bylo to strukturovanější. Sám jsem se na takovýchto akcích podílel a smyslem by mělo být naladit kolegy na spolupráci. Když spolu pijete, je spolupráce nulová. Teambuilding v ryzí podobě má dovést lidi do nové nestandardní situace, mají spolupracovat na řešení problému.

 

A co vztahy v rodině? Do jaké míry je normální nosit si práci domů? Ať už chceme s partnerem sdílet úspěchy nebo neúspěchy.

Není žádná správná norma. Můžeme to mít nastaveno s partnerem tak, že nás baví sdílet své pracovní záležitosti nebo naopak se doma o práci nebavíme. Není nic, co by bylo správné. U některých párů je normální, že se dělí o své pracovní úspěchy nebo neúspěchy. U jiných párů je to tak, že byla práce a my teď máme jiné věci na řešení. Není důležité, jak to daný pár má, je důležité, aby se v tom cítili oba dobře. Je dobré najít shodu.

 

Co v případě, že má jeden z partnerů diametrálně odlišnou potřebu komunikovat a sdělovat své dojmy z práce než ten druhý?

Je otázka, zda zrovna tuto potřebu musím uspokojovat v tom partnerství. Dnes se mluví často o tom, že jsme nároční na své partnery. Chceme, aby partner byl dobrý rodič, dobře vedl domácnost, uklízel, aby byl dobrý milovník, aby si rozuměl s mými rodiči, abychom měli společný volný čas. Partner musí uspokojit všechny oblasti našeho života. A otázkou je, zda zrovna potřebu sdílení prožitků z práce musím uspokojovat se svým partnerem, zda si třeba nemohu zavolat s mámou. Třeba na to bude zvědavější než on. Nebo si mohu popovídat s kolegou či kolegyní na cestě domů. Jsou podle mě potřeby, které je dobré uchovat v tom partnerství, ale jsou potřeby které je v pořádku uspokojit jinde, když to v partnerství nejde.

(foto FB Radek Chrobák)

 

Moc děkuji za rozhovor, slyšela jsem mnoho velmi zajímavých a podnětných věcí. Je něco, co byste popřál fyzioterapeutům, aby hořeli, ale nevyhořeli? Aby nám dlouho vydrželi, protože pravděpodobně dříve nebo později každý bude potřebovat svého fyzioterapeuta.

Já chci za sebe říct, že práci fyzioterapeuta vnímám nejen jako péči o tělo, ale také o duši klienta, přece jen trávíte hodinu času s cizím člověkem, který za vámi přichází s nějakými obtížemi, vypráví vám, jak k nim přišel a třeba i leccos o svém životě. Mít na hodinu člověka, který mi naslouchá, byť při tom třeba provádí péči o mé tělo, je luxus, který dnes leckdo nemá nebo ho má méně, než potřebuje. Takže i v tomto ohledu je pro mě práce fyzioterapeuta velmi záslužná.

 

Co byste popřál fyzioterapeutům nejen do nového roku?

Přeji vám všem, ať vám vaše práce dává smysl a ať ji vaši klienti berou alespoň stejně vážně jako vy.

Skvělé ukončení, ještě jednou děkuji za rozhovor.

Dnešní pohádka asi bude plně srozumitelná jen některým, ale věřím, že si v ní každý něco najde.

 

Za devatero horami, bylo nebylo jedno malé království. Pěkný kraj, ale…lidé, kteří měli hodně bolavé a zničené nohy. A proto v tom království existovali řemeslníci, kteří vyráběli různá udělátka, která si pak ti lidé strkali do bot, aby je nohy nebolely a nebyly tak zničené. Udělátka to byla různá, bylo jich hodně a některým lidem určitě pomohla. Nebo si to aspoň ti lidé mysleli.

V království žil také chasník jménem Honza. Jednoho dne se Honza vypravil na trh. Když na trh došel, už z dálky viděl dav lidí. Všichni stáli u jedné paňmámy, která jim něco ukazovala. A protože byl Honza zvědavý, protlačil se mezi místními do první řady a poslouchal. Paňmáma vytahovala z nůše jedno udělátko za druhým a lidem kolem vyprávěla, jak zrovinka ta její udělátka mohou pomáhat na bolavé a zničené nohy. Nakonec vytáhla poslední udělátko a řekla: “A tohle je to nejkrásnější udělátko ze všech. Dokonce sám pan král nám dal řád zlatého udělátka za to, jak vypadá.”

Všichni kolem uznale pokyvovali hlavami, jen Honza ne. Vrtalo mu hlavou, proč paňmáma chválí zrovinka vzhled toho udělátka.Proč je tak důležité, jak to udělátko vypadá? A co z toho, že je prohlášeno za nejkrásnější udělátko v celém království, když ho ti lidé stejně strčí do boty, kde nebude vidět? Byl ale zjevně jediný, koho to zajímalo a protože nebyl moc odvážný, neptal se a šel domů.

Cestou se zastavil u potoka, namočil si do něj nohy a chvíli jen tak seděl a přemýšlel. “Proč se lidé kolem zajímají hlavně o to, jak daná věc vypadá a ne o to, jestli a jak funguje? To je opravdu vzhled na prvním místě?” Bylo mu z toho trochu smutno. A jak tak seděl a hloubal, nevšiml si, že se k němu přiblížila jeho dobrá známá, chytrá horákyně. Jako vždy obutá neobutá ve svých legračních placatých botách.

“Ahoj Honzo,” pozdravila ho. “Co tady děláš? Viděla jsem tě dnes na trhu, mávala jsem na tebe, ale tys mě asi neviděl. A proč jsi takový zadumaný?” Honza jí pověděl, nad čím přemýšlí a potěšilo ho, když mu horákyně přitakala. “Máš pravdu, taky jsem se musela sama sebe ptát, proč zrovna u tohohle udělátka je důležité, jak vypadá. Určitě jsou udělátka, která jsou vidět a tam je vzhled jistě důležitý, ale tohle? Vždyť ho vlastně nikdo nikdy pořádně neuvidí. No není to legrační?” A začala se smát. Honzovi se ulevilo. Není jediný, komu to přijde zvláštní. A tak se začal smát taky. Smáli se oba dva a jestli nepřestali, smějí se tam dodnes.

 


 

A co vy? Co myslíte? Jak moc je důležité, jak pomůcky vypadají? Nebo je důležitější, jak fungují a vzhled je až na druhém místě? Obzvláště tam, kde pomůcka není vidět.

Přeji vám krásnou dobrou noc nebo pěkné ráno a hlavně, abyste nikdy žádné udělátko nepotřebovali.

Je nám ctí, že nás oslovil portál Mimulo.cz a přizval nás k rozhovoru pro jejich blog. V jeho široké čtenářské základně najdete hlavně těhotné ženy a maminky na mateřské dovolené. Samozřejmě, kdo jiný než náš senior fyzioterapeut Mgr. Tomáš Zemánek, který se na práci s těmi nejmenšími u nás v ordinaci specializuje, by mohl tento rozhovor poskytnout.

Téma dětské rehabilitace a fyzioterapie se dostává výrazně do popředí. A správný fyziologický vývoj dětí už od miminek mezi sebou maminky hojně diskutují. Leckdy se ale v těchto diskuzích setkáváme s různými mýty nebo nesrovnalostmi. Proto si obzvlášť vážíme, že portál Mimulo.cz oslovuje specialisty, kteří se k tématům vyjadřují s vysokou kompetencí. Děkujeme, že rozšiřují povědomí a pomáhají osvětě, že rehabilitace nejsou jen masáže, ale je to komplexní práce s celým lidským organizmem, která pomáhá a předchází funkčním onemocněním.

Celý rozhovor s Mgr. Tomášem Zemánkem si můžete přečíst přímo zde.

Pro TV Na volné noze jsme s Robertem Vlachem a Danem Šáchou natočili rozhovor, tentokrát na téma Jak podnikáme. Dozvíte se, jak si organizujeme práci, jak plánujeme, jaké projekty chceme v budoucnu rozvíjet a mnohé další.

closefacebook-squarephonebarsangle-downenvelope-square