Radek Chrobák, narozen roku 1988 ve Frýdku-Místku, vystudoval jednooborovou psychologii na Univerzitě Palackého v Olomouci. Už sedmým rokem pracuje jako psycholog, momentálně ve vlastní praxi ve Frýdku – Místku. Věnuje se individuálnímu poradenství, ale také rodinnému a manželskému poradenství, v minulosti působil jako školní psycholog, zabýval se léčbou závislostí. Ve volném čase se věnuje ultratrailovým běhům, dvakrát zvítězil v extrémním zimním závodě LH24 v kategorii jednotlivci a jednou v kategorii dvojic se svou partnerkou. Za další své úspěchy považuje to, že dělá práci, která ho baví, procestoval snad 13 asijských zemí a má dobré vztahy se svou rodinou.

Proč jste se rozhodl studovat psychologii?

Moje cesta ke studiu psychologie byla poněkud úsměvná. Na střední školu jsem se šel „zašít“ na obchodní akademii a v průběhu studia jsem si uvědomil, že účetnictví a studium peněz rád přenechám jiným, že mě spíše zajímá lidský faktor a to zejména jak mozek sám o sobě, tak lidská psychika, osobnost, psychické procesy. Chtěl jsem pracovat s lidmi a nějak jim pomáhat.

Jak jste se dostal k běhání? Je pro Vás běhání ventilem a jak Vám pomáhá Vaše práce například při závodech, kde je to hodně tzv. „o hlavě“?

Celý život jsem se aktivně hýbal, ať už to byl turistický oddíl, ping pong, fotbal. Při studiu na vysoké škole jsme s bráchou přičichli více k inline bruslení a pak jsem po cca 4 letech přešel k vytrvalostnímu horskému ultramaratonu. Ten se mi moc líbí, protože jde o zcela přirozený pohyb, člověk ho může dělat hned, bez jakýchkoliv pomůcek a ke všemu na horách, které mám moc rád. Svou profesi zatím neumím moc při běhu zužitkovat, dokonce jsem měl období, kdy jsem hodně vzdával závody, a kamarádi si ze mě dělali srandu, že kovářova kobyla chodí bosa. Na trati se jako každý jiný závodník peru se svými démony a otázkami proč v tom pokračovat a proč to dělat.

Jdete si někdy zaběhnout jen tak, abyste vypustil starosti a vyčistil si hlavu?

Rozhodně. Není to sice ta primární motivace, tou je trénovat, podat výkon, jít do hor, ale ten sekundární efekt vypuštění starostí nebo promyslet si vše podstatné, to tam určitě je.

(foto FB Radek Chrobák)

Jak se díváte na termín psychohygiena, co to pro Vás znamená?

Termín psychohygiena se mi líbí. Je to takové příznačné, když konám běžnou hygienu, smývám ze sebe nečistoty z povrchu těla. U psychohygieny se zbavuji zátěže, kterou mi den přinesl, obrazně můžeme říct, že omýváme svou duši.

Měla by být psychohygiena součástí každodenního života každého člověka, součástí jeho denních rituálů?

Jako ve všech ohledech se lidé od sebe liší, každý má jinou toleranci zátěže, každý vykonáváme různé pracovní činnosti a máme odlišnou skladbu mimopracovního času, takže těžko zobecňovat. Je dobré, pokud každý člověk dělá ve svém životě věci, které má rád, které ho těší. Už toto je svým způsobem psychohygiena. Bohužel mí klienti na to často zapomínají. Pro péči o děti, práci, péči o domácnost nebo zahradu, zapomínají pečovat sami o sebe. Pak není výjimkou, že se dostaví nemoc, a to ať už psychická nebo somatická. Podle mého oblíbeného autora Marka Hermana by si například maminky měly najít denně pro sebe hodinu času, kterou budou věnovat sobě. Už tohle je forma psychohygieny.

(foto FB Radek Chrobák)

Jak to vidíte u pomáhajících profesí, zejména u fyzioterapeutů, kteří se v rámci své profese setkávají občas se smutnými příběhy? Často jsme také svědky toho, že obtíže, se kterými k nám člověk přijde, mají základ jinde než na tělesné schránce. Abychom mohli s takovými lidmi úspěšně pracovat, musíme je vyslechnout a být k nim empatičtí. Logicky je pak, dle mého názoru, kladena větší psychická zátěž na nás a tedy i větší potřeba nějakého ventilu jako prevence rizika vyhoření.

To, proč jsou pomáhající profese náchylnější k syndromu vyhoření, je dle mého názoru dáno tím, že lidský faktor je do velké míry nevyzpytatelný a tím velmi náročný. Když pracuji u stroje, je dáno, co máme dělat. Práce je čitelná, strukturovatelná.  Pokud pracuji jako fyzioterapeut s lidmi, nevím přesně dopředu, co za člověka ke mně přijde, zda bude se mnou spolupracovat a doma sám cvičit, zda bude přijímat mou péči nebo bude lamentovat nad kvalitou mých služeb.  Práce s lidmi od nás vyžaduje flexibilitu, která je zákonitě náročnější než neměnnost.

Jak tedy s lidmi pracovat, abychom nevyhořeli?

Tohle se mi špatně zobecňuje. Říct „mám syndrom vyhoření“ je pro psychologa jako by k fyzioterapeutovi někdo přišel a řekl „bolí mě celý člověk“. Je nutno zjistit, v čem je pro toho člověka práce těžká, v čem mu přestala dávat smysl. Je dobré zkonkretizovat, co je pro člověka v práci náročné, co mu tam třeba nejvíce vadí. A to mě navede, jak to kompenzovat. Například mnoho z nás zná stav jakési překomunikovanosti, zvláště třeba učitelé, psychologové či manažeři. V tu chvíli potřebujeme třeba to, aby na nás po příchodu z práce hodinu nikdo nemluvil nebo s námi komunikoval jen to nejnutnější.

Je podle Vás sport dobrá kompenzace případně prevence syndromu vyhoření?

Co bych lidem určitě doporučil je, aby nějaký pohyb v životě měli. Vždy s námi byl a je zdravý. Nemůžeme ale šablonovitě říct, že všem na pracovní vyčerpání pomůže právě pohyb. U každého to může být něco jiného. Pro někoho to může být pivko s kamarády, pro jiného návštěva babičky v domově důchodců.

Rozumím, že nelze zobecňovat a ordinovat každému jako jednotnou šablonu sport, taky nemám ráda, pokud po mě někdo chce obecné cviky například na záda. Můžeme ale říct, že je důležité mít nějaký čas pro sebe.  Čas, kdy budeme pozornost a zájem věnovat jen své vlastní osobě?

Zase se to bude lišit člověk od člověka. Pro každého je práce jinak náročná. Někomu nemusí stačit hodina denně, pro někoho je práce posláním, které ho neunavuje.

(foto FB Radek Chrobák)

Jak poznáme, že nám hrozí syndrom vyhoření a co dělat, abychom se do toho stavu nedostali?

O konkrétních varovných signálech nevím. Své klienty se snažím spíše vést k citlivosti k sobě.  Měli bychom se ptát sami sebe, jak mi v práci je, zda mi dává smysl, jestli se na své klienty těším. Jedním z příznaků může být například to, že se práci snažím dlouhodobě vyhnout. Mnoho lidí je na sebe velice přísných a já je vedu k tomu, zda je to vlastně potřeba. Otázkou taky je, zda není přehnaným nárokem to, že budu dělat celý život jednu práci. Může být zajímavé práci nebo pracoviště změnit. Já sám jsem si po určitých peripetiích na poli psychologie vybral, že budu nějakou dobu dělat raději stavební stolařinu než psychologii. Než abych dělal psychologii, která by mě nebavila, tak jsem si při stolařině raději počkal na psychologickou práci, kterou jsem opravdu chtěl dělat. Takže i takovýto radikální odklon může být pro něco dobrý.

Jednou z věcí, která může ať už pozitivně nebo negativně ovlivnit náš postoj k práci, jsou vztahy s klienty.  Jaký je Váš názor na navazování přátelských vztahů s klienty? Je to podmínkou pro úspěch naší terapie nebo ji to naopak může zhatit?

Etická pravidla mé profese důrazně nedoporučují neterapeutický kontakt s klienty. Vzhledem k tomu, že já vím o klientovi mnoho detailních a někdy i intimních věcí a on o mě naopak velmi málo, není vztah symetrický. Nakolik je to podobné ve fyzioterapii si nedovedu představit. Moje známá, fyzioterapeutka,  tvrdí, že například fyzioterapie aplikovaná na rodinné příslušníky nemusí fungovat. Prostě se mění kontext péče a když mi fyzioterapii poskytuje třeba má partnerka, je to jiné, než když si skutečně vyhradím čas, zaplatím si za péči a beru slova odborníka vážněji než slova mé partnerky. Můžu si myslet, že přece zase jen přehání a spoléhat na to, že když budu potřebovat, zase se mi bude věnovat, a to i když nebudu sám cvičit, protože je to přece rodina. A při trvání obtíží je pak logicky nejbližší vysvětlení, že to partnerka udělala blbě. Nezamyslím se nad tím, že já jsem nevydal to potřebné úsilí. A myslím si, že mnoho lidí to má podobně.  Přátelské vazby kontext vždy mění. Otázka je, zda k lepšímu nebo horšímu.

Máte nějakou zkušenost s lidmi, kteří vysávají z ostatních energii, s tzv. energetickými upíry? Myslím, že takoví lidé se občas objeví i mezi našimi klienty. Co s nimi? Jak jim pomoci, ale jak se vůči nim vyhranit?

Je to zvláštní téma. Zkušenost mám zvenčí, ve své praxi jsem se s nimi snad ještě nesetkal, i když bych je tady právě očekával. Zdá se mi, že čím více si s některými lidmi povídám, tím více získávám pochopení a je pro mě snazší jim porozumět. Myslím, že když nemám a neznám kontext celého jejich chování, mohu na ně nahlížet jako na idiota, který mě vysává. Když si s nimi ale povídám hodinu o životě, získám kontext, který je vedl k tomuto chování a skrz to pochopení je mi v tom kontaktu s nimi lépe. Nevím, na kolik to jde aplikovat ve fyzioterapii, ale určitě je třeba zkusit získat pochopení pro takového člověka. Klientům taky často zdůrazňuji, že vztah je vždy o dvou lidech. Klient se mě může byť nevědomky pokusit vysávat, ale zdůraznil bych vaši polovinu, jak vy s tou jeho tendencí zacházíte, na jaké vaše místo dopadá. Proč se mu daří mě emočně vydírat? Měl bych pomáhat všem, měl bych pomáhat tomuto člověku? Vždy můžeme v kontaktu s upíry posilovat svou polovinu, o tu pečovat. S jejich chováním toho moc nezmůžete. Můžete jim to říct, ale on bude mít vždy svoji polovinu a vy tu svoji. O svou půlku vztahu se mohu postarat třeba tak, že předám takového klienta kolegovi, ujasním si, že u tohoto člověka to budu dělat jen pro peníze nebo ze sebe sejmu nárok, že musím vždy pomoci všem. A stejně tak je úspěch terapie závislý z půli na mně a z půli na klientovi. Já jsem zodpovědný za proces, který bude probíhat tady u mě na terapii (má polovina), ale nejsem plně zodpovědný za to, co proběhne venku (klientova polovina). Asi tak jako když si nebudu doma čistit zuby, nemohu obviňovat zubaře, že mám zkažené zuby. Důležité je taky si uvědomit, že existuje něco jako zisky z nemoci. Mohu mít zisk z nálepky nemocného – pozornost, invalidní důchod, nemocenská, péče od druhých. Takže jsou mechanismy, které mohou nemoc upevňovat a pro některé může být nevýhodné z ní odejít.

(foto FB Radek Chrobák)

Co vztahy na pracovišti? Mohou hrát roli v syndromu vyhoření?

Vztahy na pracovišti mohou hrát významnou roli ve vzniku syndromu vyhoření. Mohu se těšit na práci, ale děsit se chování kolegů nebo šéfa. Je to lidský faktor, který je zase nevyzpytatelný, a proto náročný. Dovedu si představit, že to působí oběma směry. Jednak směrem stmelujícím – děláme všichni něco společného, máme o čem mluvit, co sdílet. Na druhou stranu jsme v práci, tedy ve výkonu. To s sebou nese například podráždění, únavu, což může interakci mezi kolegy narušit. Obě tyto síly na pracovišti působí.

Jaký je Váš názor na teambuildingové akce?

Mám pocit, že v současné době teambuilding sklouzl k rautu s poradou, ať se nemrhá s časem, případně k nějaké novoroční zapíječce. Dříve měly týmy řešit nějaké týmové úkoly, luštit šifry, byly vyslány do terénu, bylo to strukturovanější. Sám jsem se na takovýchto akcích podílel a smyslem by mělo být naladit kolegy na spolupráci. Když spolu pijete, je spolupráce nulová. Teambuilding v ryzí podobě má dovést lidi do nové nestandardní situace, mají spolupracovat na řešení problému.

A co vztahy v rodině? Do jaké míry je normální nosit si práci domů? Ať už chceme s partnerem sdílet úspěchy nebo neúspěchy.

Není žádná správná norma. Můžeme to mít nastaveno s partnerem tak, že nás baví sdílet své pracovní záležitosti nebo naopak se doma o práci nebavíme. Není nic, co by bylo správné. U některých párů je normální, že se dělí o své pracovní úspěchy nebo neúspěchy. U jiných párů je to tak, že byla práce a my teď máme jiné věci na řešení. Není důležité, jak to daný pár má, je důležité, aby se v tom cítili oba dobře. Je dobré najít shodu.

Co v případě, že má jeden z partnerů diametrálně odlišnou potřebu komunikovat a sdělovat své dojmy z práce než ten druhý?

Je otázka, zda zrovna tuto potřebu musím uspokojovat v tom partnerství. Dnes se mluví často o tom, že jsme nároční na své partnery. Chceme, aby partner byl dobrý rodič, dobře vedl domácnost, uklízel, aby byl dobrý milovník, aby si rozuměl s mými rodiči, abychom měli společný volný čas. Partner musí uspokojit všechny oblasti našeho života. A otázkou je, zda zrovna potřebu sdílení prožitků z práce musím uspokojovat se svým partnerem, zda si třeba nemohu zavolat s mámou. Třeba na to bude zvědavější než on. Nebo si mohu popovídat s kolegou či kolegyní na cestě domů. Jsou podle mě potřeby, které je dobré uchovat v tom partnerství, ale jsou potřeby které je v pořádku uspokojit jinde, když to v partnerství nejde.

(foto FB Radek Chrobák)

Moc děkuji za rozhovor, slyšela jsem mnoho velmi zajímavých a podnětných věcí. Je něco, co byste popřál fyzioterapeutům, aby hořeli, ale nevyhořeli? Aby nám dlouho vydrželi, protože pravděpodobně dříve nebo později každý bude potřebovat svého fyzioterapeuta.

Já chci za sebe říct, že práci fyzioterapeuta vnímám nejen jako péči o tělo, ale také o duši klienta, přece jen trávíte hodinu času s cizím člověkem, který za vámi přichází s nějakými obtížemi, vypráví vám, jak k nim přišel a třeba i leccos o svém životě. Mít na hodinu člověka, který mi naslouchá, byť při tom třeba provádí péči o mé tělo, je luxus, který dnes leckdo nemá nebo ho má méně, než potřebuje. Takže i v tomto ohledu je pro mě práce fyzioterapeuta velmi záslužná.

Co byste popřál fyzioterapeutům nejen do nového roku?

Přeji vám všem, ať vám vaše práce dává smysl a ať ji vaši klienti berou alespoň stejně vážně jako vy.

Skvělé ukončení, ještě jednou děkuji za rozhovor.

http://bit.ly/eLaAd

Tejpováním nemůžu ublížit.

Tejpování elastickým tejpem není sice žádná metoda ohrožující život pacienta, ale nesprávnou aplikací můžeme způsobit spoustu problémů. Jsou dané jasné kontraindikace, kdy tejpování užívat nesmíme, a ty by se měly dodržovat. To nejmenší, co můžeme u tejpování pokazit je, že tejpem pacientovi nepomůžeme, a to je myslím velká škoda.

Elastické tejpování může provádět i laik.

Elastický tejping je metoda určená především pro fyzioterapeuty a je velice důležité, aby byl pacient před tejpováním řádně vyšetřen. Správný kineziologický rozbor je nezbytný pro správnou aplikaci tejpu. Pokud je potom tejp nalepen správně, a nemusí to být vždy do místa bolesti, je jeho účinek je jednoznačně pozitivní.

Je jedno, jaký použijeme materiál.

Na trhu existuje celá řada elastických tejpů, ale ne všechny výrobky jsou kvalitní. Tejp by měl mít určité vlastnosti a ty se naučí rozpoznávat terapeut především zkušenostmi. Málokterý zkušený terapeut hodnotí kvalitu materiálu podle toho, jak tejp drží. Jsou totiž další, důležitější kritéria.

Tejpování se může používat bez další jiné terapie.

Elastické tejpování je pro fyzioterapeuty přídavná metoda, která napomáhá při vlastním ošetření pacienta. Tejpovat bez vlastního ošetření je jako bruslit bez ledu. Opět si tímto přinejmenším snižujeme účinnost této terapie.

Lepidlo pod tejpem zvyšuje přilnavost tejpu.

Pod tejp ani na tejp by nemělo být použito žádné lepidlo nebo jiné přípravky zvyšující přilnavost tejpu. Vrstva lepidla totiž ničí veškeré účinky tejpu na kůži, o které se elastické tejpování opírá.

Elastické tejpování je placebo.

Pokud o tejpování nic nevím a neumím tejp správně nalepit, nezbývá než využít tejpu jako placebo. Kdo však má o elastickém tejpování nějaké znalosti, ví, že tejpování se opírá o jasně dané fyzikální zákony a má své neurofyzikální vlastnosti.

Tejp na kůži zůstává tak dlouho, dokud nespadne.

Doba ošetření tejpem je maximálně 7 dnů. Vzhledem k vlastnostem materiálu má tato sedmidenní aplikace své opodstatnění, po delší době se účinnost tejpu snižuje.

Toto jsou jen jedny z mnoha nepravd o tejpování, které jsou dle mého názoru pro správnou aplikaci a ošetření zásadní. Pokud budeme společně dodržovat zásady, které jsou pro elastické tejpování jasně dané, můžeme z této metody jen těžit.

Lucie Krestová, lektorka MTC

Léto, prázdniny, dovolená, spousta volného času. Tato kombinace přímo vyzývá ke zkoušení něčeho nového, neznámého. Pokud patříte k vyznavačům zdravého životního stylu, líbí se vám fitness a zároveň se nebojíte vyzkoušet něco neotřelého, zkuste v následujících měsících některou z novinek, které nabízí i mnohá česká sportovní centra.

Piloxing

Nová cvičební metoda spojuje na první pohled dva nesourodé světy – pilates a box. Právě tato kombinace ladnosti a výbušnosti okouzlila nejen Kalifornii, odkud k nám toto cvičení dorazilo. Jedná se o dynamické cvičení, při kterém se střídají pomalé kontrolované pohyby a silné energické údery. Piloxing tak působí jako aerobní i silový trénink. Jeho autorka, Viveca Jensen, švédská tanečnice a trenérka celebrit, slibuje lepší držení těla, zmenšení objemu stehen a hýždí a zároveň zvýšení síly a flexibility. Pokud vám připadá samotný box jako moc chlapská zábava, obyčejné pilates je na vás příliš pomalé a zároveň rádi tančíte, navštivte nejbližší hodinu piloxingu.

Pole dance

Pole dance, neboli tanec u tyče, je další novinkou, která se pomalu, ale jistě zabydluje také v českých fitness centrech. Nečekejte však žádné vulgární tanečky striptýzových tanečnic. Pole dance jsou elegantní a svůdné taneční prvky a choreografie a zároveň intenzivní posilování především svalů břicha, horní části těla a paží. Kromě klasického pole dance existuje i několik dalších druhů – pole dance fitness, pole dance light, pole dance flexibility, takže na své si přijdou skutečně všichni. Pokud chcete být hvězdou příštího firemního večírku nebo si prostě jen chcete trochu jinak protáhnout tělo, pak neváhejte.

Barre Concept

Opět vás čeká tyč, tentokrát baletní. Nový tréninkový program nenásilně propojuje prvky pilates, jógy a balančních cviků. Zapojují se hlavní svalové skupiny, které si nenásilně protáhnete a vytvarujete. Jako bonus vás při pravidelných návštěvách lekcí Barre Conceptu nemine krásné držení těla.

Hooping

Taky jste si jako děti hráli s obručí a bavilo vás to? Pokud ano, pak je hooping nebo také hoop dance to pravé pro vás. A pokud vám to nikdy nešlo, nesmutněte. Obruč na hoop dance je větší a těžší, než klasická pro hula hoop, takže je cvičení s ní jednodušší. Neočekávejte ale pouze dětskou zábavu. Buďte připraveni na efektivní kardio trénink, při kterém spálíte až 600 kcal za hodinu, zrychlí se vám metabolismus a zpevníte tělo a to vše bez negativního dopadu na vaše klouby.

Spiderap

Nová cvičební metoda pochází z Itálie a jejím zakladatelem je známý italský lektor a osobní trenér Rudy Alexander. Jedná se o zátěžové cvičení s pomocí speciálního opasku, který je upevněn v oblasti beder a břicha. Vedou z něj čtyři pružná lana s úchyty pro horní a dolní končetiny. Lana jsou elastická a při jakémkoliv pohybu kladou odpor. Sílu odporu regulujete utažením nebo povolením lan na končetinách. Cvičí se na hudbu, která určuje dynamiku pohybu, lekce probíhá pod vedením trenéra. Spiderap vám pomůže nejen při spalování tuků, ale také při zvyšování zdatnosti, ohebnosti a pružnosti celého těla.

SH´BAM

Novinka novozélandské společnosti Les Mills spočívá v kombinaci jednoduchých kroků a chytlavých melodií. Jde o tanec, při kterém se střídají divoké rytmy s klidnějšími. Při takovém vystoupení pak spalujete tuk, zlepšujete fyzickou kondici a budujete vytrvalost. Nepotřebujete předchozí taneční průpravu, ani vypracované tělo z posilovny, jen chuť do tance.

Hot hula

Pokud jste se zhlédli v tancích tichomořských krasavic, ale na dovolenou na Havaji ještě nemáte našetřeno, zkuste Hot hula. Instruktorka Anna-Rita Slossová se inspirovala známým tancem a vytvořila nový druh cvičení. Nohy tančí v rytmu reggae a ostatní části těla vypráví příběh. Díky intenzivní práci boků si skvěle vytvarujete zadeček a pas a vzhledem k výrazné ztrátě kalorií také pravděpodobně zhubnete.

Stand-up-paddling

Jestliže si myslíte, že léto by se mělo trávit u vody a zároveň si chcete dát pořádně do těla, zkuste stand-up-paddling neboli pádlování vestoje. Potřebujete k tomu speciální prkno podobné surfovacímu a pádlo. Na úvod se doporučuje absolvovat kurz. Pak už můžete vyrazit třeba i na nejbližší rybník. Pádlováním vestoje posílíte zejména svaly paží, zad a břicha a celkově si zlepšíte rovnováhu.

www.suping.cz

H.E.A.T. PROGRAM je nový fitness program, který vychází z nejpřirozenějšího lidského pohybu – chůze. Pomocí speciálního běžeckého pásu napodobuje chůzi v terénu. Představuje vhodnou aktivitu pro všechny, kteří chtějí zhubnout nebo si budovat kondici. Je možné jej také doporučit jako doplněk rehabilitace.

Historie

Zakladateli H.E.A.T. PROGRAM jsou Max Grossi a Marika Moretti, instruktoři, kteří působí ve světě fitness již více než 20 let. Svůj nový program poprvé představili široké veřejnosti v roce 2002 v italském Rimini.

Od té doby se neustále vyvíjely jak jednotlivé techniky cvičení, tak samotný speciální pás Maxerunner, na kterém cvičení probíhá. V současnosti se H.E.A.T. PROGRAM provádí nejen v Evropě, ale také v USA, Rusku a Číně. Certifikovaných center je přibližně 150 a počet instruktorů se blíží 700. Do České republiky se H.E.A.T. dostal v roce 2007.

Princip

Zkratka H.E.A.T. představuje začáteční písmena čtyř anglických slov – High Energy Aerobic Training - která se dají se volně přeložit jako aerobní cvičení s vysokým energetickým výdejem. Jedná se o cvičení, kdy mají svaly dostatečný přísun kyslíku a tělo může efektivně pracovat a vydávat energii. Název sám je tak trochu slovní hříčkou, protože slovo heat může znamenat v angličtině také horko. A buďte si jistí, že teplo vám opravdu bude.

Základním prvkem celé lekce je nejpřirozenější lidský pohyb – chůze. Speciální pás, na kterém se chodí, je mechanický. Rozháníte jej svou vlastní silou, takže musíte skutečně intenzivně pracovat celou lekci. V průběhu hodiny se střídá různý náklon pásu, rychlost a techniky chůze. Dochází k věrné nápodobě chůze v horském terénu.

Pás si samozřejmě můžete pořídit i domů a chodit na něm sami. Stejně jako u ostatních cvičení však platí, že ve skupině a pod vedením dobrého instruktora bude vaše motivace a tím i úspěch mnohem vyšší.

Pro koho je H.E.A.T.

H.E.A.T. PROGRAM je určen takřka pro všechny věkové kategorie. Na páse můžou chodit náctiletí i lidé v důchodovém věku. Pro malé děti tato aktivita příliš vhodná není. V prvé řadě pás svou velikostí a výškou madel neodpovídá dětským proporcím. Za druhé samotný povrch, který přestože je odtlumen, není vhodný pro dětskou nohu.

Nejčastěji se na lekcích můžete setkat s klienty, kteří chtějí zhubnout nebo si zvýšit kondici. H.E.A.T. může sloužit také jako doplňková metoda pro sportovce nebo jako součást rehabilitace pro aktivní pacienty zvyklé na vyšší sportovní zátěž.

Pár rad na závěr

Pokud se rozhodnete navštívit lekci H.E.A.T.u, vyberte si centrum a instruktora, kteří mají oficiální licenci. Nestyďte se a informujte instruktora, že jste na hodině noví. Vysvětlí vám, jak si nastavovat v průběhu hodiny pás a jak pracovat s tělem během chůze.

Pokud jste nikdy nesportovali, nebo začínáte znovu po dlouhé době, poraďte se s instruktorem. Neznamená to, že by pro vás H.E.A.T nebyl vhodný, právě naopak. Je však důležité dodržovat rady lektora a především nepodcenit závěrečné protažení. Přesto počítejte s tím, že vás bude následující den pravděpodobně bolet celé tělo.

Pokud si nejste jistí, zda je tato aktivita pro vás vhodná, zeptejte se svého fyzioterapeuta. V našem zařízení doporučujeme H.E.A.T pouze klientům, jejichž zdravotní stav velmi dobře známe a jsme si jistí, že tuto zátěž zvládnou.

Vezměte si kvalitní obuv, dostatek pití a ručník. Budete je potřebovat.

Slovo heat znamená také zápal nebo vzrušení a věřte, že už po první lekci se budete cítit plni energie a zároveň psychicky odpočatí, takže si tento zážitek budete chtít určitě co nejdříve zopakovat.

Chůze dětí

Vývoj pohybových vzorů u člověka probíhá nejintenzivněji v 1. roce života. Tento proces se nazývá motorická ontogeneze. Na jeho pomyslném vrcholu pak stojí schopnost samostatné bipedální lokomoce – chůze po dvou nohách. Proto, aby byl chůzový mechanismus kvalitní, je třeba, aby proběhl kvalitně také předchozí vývoj. Dítě by mělo projít všemi etapami ontogeneze v určitém časovém sledu a v určité kvalitě.

Dítě tímto procesem prochází postupně tak, jak dozrává jeho centrální nervový systém, který celý proces řídí. Je tedy zbytečné a v některých případech až škodlivé vývoj předbíhat a pohybové dovednosti dítěti usnadňovat. Rodiče by například neměli vodit dítě za ruce, používat různá chodítka či jiné opěrné pomůcky, pokud ještě samo nechodí. Zdravé, normálně se vyvíjející dítě by se mělo motorické dovednosti naučit samo.

Pokud u vašeho dítěte vývoj neprobíhá tak, jak by měl, je vhodné navštívit erudovaného dětského fyzioterapeuta. Ten by měl být schopen posoudit, jak vývoj probíhá a navrhnout komplexní terapii. Není možné zaměřit se jen na chůzi jako takovou, terapeut vždy pracuje i na dílčích pohybových vzorech. Může vám také doporučit pomůcky pro chůzi – chodítko, berle či hole. Jestliže chůze nebude možná, pomůže vám vybrat kvalitní kočár nebo vozík.

Chůze dospělých

Také u dospělých se můžeme setkat s poruchami chůze. Většinou je jejich příčinou náhlý úraz, operace či onemocnění. Dospělý člověk je pak nejen sociálně izolovaný, ale stává se také najednou závislý na druhých. Proto i v tomto případě je nutná kvalitní rehabilitace. Stejně jako u dětí pracuje terapeut nejen na zlepšení celého mechanismu chůze, ale věnuje se nácviku a zkvalitnění jednotlivých jejích částí. U složitějších poruch můžeme využívat některé moderní pomůcky jako je například Lokomat nebo Up n' Go. Fyzioterapeut opět může doporučit některou z pomůcek nebo vhodný typ vozíku.

Chůze pro zdraví

Pravidelná aktivní chůze může být přínosem i pro zdravé jedince. Jako každý aerobní pohyb (pohyb za dostatečného přísunu kyslíku) přispívá ke zvýšení kondice a pomáhá aktivovat imunitní systém. Při chůzi se zvyšuje prokrvení mozku a tím zlepšuje jeho funkce. Vyplavují se endorfiny – hormony dobré nálady, redukuje se stres. Chůze je tedy považována za dobrou alternativu pro ty, kteří nechtějí nebo nemohou běhat. A pokud vám obyčejná procházka v parku nebo po horách nevyhovuje, můžete zkusit třeba Nordic Walking nebo H.E.A.T.

Závěrečná doporučení

• Vývoj chůze u zdravých dětí je proces, je zbytečné jej urychlovat. Pro zdravé děti platí nevodit za ruce a nepoužívat chodítka, pokud samy nechodí.
• Chůzový mechanismus musí mít určitou kvalitu. Ta je z velké části dána kvalitou předchozího vývoje. Jestliže se vaše dítě opožďuje ve vývoji, je dobré vyhledat erudovaného fyzioterapeuta. Čím dříve, tím lépe.
• Chůze je složitý proces, proto její terapie vyžaduje komplexní přístup. Nečekejte, že s vámi bude terapeut jen procvičovat chůzi. Kvalitní terapeut by měl pracovat na všech komponentách a kvalitách chůze.
• Vyberte spolu s terapeutem kvalitní pomůcku pro chůzi. Usnadní vám život.
• Po přečtení článku se běžte projít.

Historie

Metoda kinesiotapingu byla vyvinuta na začátku 70. let minulého století japonským chiropraktikem Dr. Kenzo Kasem. Poprvé byla fyzioterapeutické veřejnosti oficiálně představena na olympiádě v Soulu v roce 1988. Od té doby se její používání rozšířilo do celého světa. Do Evropy se metoda dostala přes USA v posledních 10-ti letech.

Princip kinesiotapingu

Název kinesiotaping (čti kineziotejping) pochází z latinského slova kinesis = pohyb a anglického tape = páska. Jedná se tedy o elastickou pásku, která určitým způsobem ovlivňuje pohyb.

Páska pro kinesiotaping je vyrobena z bavlny, některé typy jsou potaženy turmalínem. Lepidlo, kterým je obvykle přírodní pryskyřice, je na tapu uspořádáno vlnovitě. Pásek se může natáhnout až na 160% své původní délky, je voděodolný a prodyšný. Na lidskou kůži velice dobře a šetrně přilne. Různá barevnost pásky nemá zásadní vliv na terapeutický efekt.

Oproti svým předchůdcům, pevným fixačním tapům, má spoustu výhod. Dokáže část těla zafixovat, ale tzv. dynamicky, pohyb může stále, byť s omezením, probíhat. Tento stav je pro pohybový aparát přirozenější než naprosté znehybnění.

Pomocí kinesiotapu můžeme svaly relaxovat nebo je naopak nabudit k větší aktivitě. Kinesiotape ovlivňuje i svalové napětí, u neurologických postižení může přispět ke snížení spasticity (vysoké svalové napětí). Pod páskou dochází ke zlepšení prokrvení a tím ke zvýšení metabolismu a odplavení škodlivých látek. Podobným způsobem může ovlivňovat stav vnitřních orgánů a jejich fungování (např. peristaltiku střev), pomáhá redukovat otoky apod.

Aplikace

Tape se lepí v průběhu svalu. Podle toho, zda chceme dosáhnout uvolnění nebo nabuzení svalu, využíváme protažení svalu či jeho zkrácení. Samotnou pásku můžeme také před aplikací natáhnout v závislosti na požadovaném účinku. Aplikace tedy v žádném případě neznamená jednoduché nalepení jako u náplasti.

Indikace a kontraindikace

Metoda, která zpočátku sloužila zejména v rehabilitaci vrcholových sportovců, je momentálně hojně využívána všemi pacienty s problémy v oblasti pohybového aparátu. Nezáleží na tom, zda se jedná o malé děti či dospělé, barevné elastické pásky se používají všude, kde je třeba pozitivně ovlivnit pohyb.

Kinesiotape se nedoporučuje používat v případě výskytu alergické reakce a tam, kde je výrazně poškozená nebo zanícená kůže. U těhotných se nesmí tape lepit v oblasti břicha, beder a pánve. Dalšími kontraindikacemi jsou celková horečnatá a zánětlivá onemocnění, nádory a místa s neznámými bulkami či změněnými pigmentovými skvrnami.

O tom kdy a zda aplikovat kinesiotape se vždy poraďte se svým fyzioterapeutem.

Praktické doporučení

Kinesiotaping je doplňková metoda, která dokáže významným způsobem ovlivnit stav celého pohybového aparátu. Její princip spočívá v aplikaci barevných pružných pásek na různá místa pohybového systému. Pozitivně ovlivňuje stav svalů a kloubů, pomáhá tlumit bolest. Sama o sobě nevyléčí váš pohybový problém, ani nemůže být brána za plnohodnotnou náhradu terapie. Podporuje však efekt terapie a přispívá k udržení již dosažených výsledků.

Přestože je tato metoda známá již od konce minulého století, k jejímu masovému využívání v rehabilitaci nemocných dochází až nyní. Kinesiotape je s úspěchem používán u širokého spektra pacientů, dětí či dospělých.

Jako každá rehabilitační metoda má však svá specifika, výhody i nevýhody. Není možné tape lepit jako obyčejnou náplast bez hlubších znalostí anatomie, fyziologie a dalších zákonitostí pohybového aparátu. Pokud tedy chcete zjistit, zda by kinesiotape mohl pomoci i vám, obraťte se na nás nebo vyhledejte certifikovaného terapeuta v místě svého bydliště.