Co skutečně ukazuje podoskop?

Podoskop je jednoduché vyšetřovací zařízení – prosklená deska s osvětlením, na kterou si klient stoupne. Díky tomu můžeme vidět, jaké části plosek nohou se dotýkají skla. Jinými slovy: vidíme kontaktní plochy, ne tlak.

Ano, určitá místa mohou na podoskopu "více svítit", ale to rozhodně neznamená, že právě tam je vyšší tlak. Intenzita světla je ovlivněna tím, jak moc se daná oblast dotýká skleněné desky, ale vůbec nezohledňuje dynamiku zatížení, rozložení hmotnosti nebo mechanické vlastnosti kůže a podkoží.

Co je to vlastně tlak?

Abychom si to mohli lépe vysvětlit, připomeňme si fyzikální definici tlaku:

Tlak (p) je definován jako síla (F) působící na jednotkovou plochu (S).

Jednotkou tlaku v soustavě SI je Pascal (Pa), tedy 1 N/m².

Tlak tedy závisí nejen na velikosti síly (například váhy těla), ale i na tom, jak velká plocha tuto sílu přenáší. Malá oblast s velkou silou vytvoří vysoký tlak, zatímco větší plocha rozloží zatížení a tlak bude menší – a to je něco, co podoskop není schopen změřit.

Proč je "světlejší = vyšší tlak" mýtus?

Jedním z častých omylů je, že světlá místa na podoskopu automaticky značí vyšší či dokonce nadměrný tlak – přetížení. Tato zjednodušená představa je zavádějící.

Zamysleme se: Co když má klient v daném místě zrohovatělou, zhrublou kůži? Ta může světlo odrážet jinak než jemná pokožka. Tmavší oblasti tedy nemusí znamenat méně zatěžovaná místa – právě naopak. Zhrubění kůže je častou reakcí těla na dlouhodobě zvýšený tlak – je to jeho obranný mechanismus. Může se tedy stát, že právě tmavší místo ukazuje na oblast, která byla dlouhodobě přetěžována.

Boříme mýty, stavíme na faktech

Podoskop je skvělý nástroj pro rychlou orientaci, ale je třeba ho chápat jako orientační pomůcku, nikoliv jako diagnostické zařízení pro měření tlaku. Pro detailní hodnocení zatížení plosek nohou slouží jiné technologie – například tlakové plošiny nebo in-shoe senzory.

Při práci s podoskopem buďme tedy obezřetní v interpretaci. Světlá místa neznamenají automaticky vyšší tlak. Tmavší místa nemusí být zcela „v pořádku“. Skutečnost je komplexnější. Pojďme si v tom udělat jasno – jako fyzioterapeuti musíme přemýšlet v širších souvislostech.

Nevíte si rady s vyhodnocením vyšetření na podoskopu? Nejste si jistí, jak správně číst informace, které vám nohy pacienta dávají?

👉 Přihlaste se na náš kurz a naučte se vyšetřovat nohy komplexně, odborně a bez zbytečných zkratek.

Naučíme vás rozumět lidským nohám, váš Fyzio Beskyd.

Abychom uvedli některé informace na pravou míru, vytvořili jsme tuto minisérii článků na téma Jak na plochou nohu.

Pokud vás zajímá, jak se noha vyvíjí, jak funguje, jak poznáte, že má vaše dítě plochou nohu, co s valgózními kotníky, jestli je třeba cvičit a případně co, jaké boty zvolit, zda může vaše dítě nosit barefoot a mnoho dalšího, tak si udělejte pár minut času a začtěte se.

Dnes na téma:

Struktura vs. funkce aneb jak to vidí fyzioterapeut a jak ortoped.

V dnešním úvodním článku začneme tím, že se seznámíme s našima nohama. Nebojte, nebudeme vás zahlcovat spoustou latinských anatomických názvů. Je však dobré připomenout si, jaké struktury (kosti, svaly a šlachy) tvoří naše nohy. Řekneme si, které části jsou důležité, jak naše nohy vlastně fungují a co hodnotí ortoped a co fyzioterapeut.

Co se v dnešním článku dozvíte?

• Jak vypadá lidská noha z hlediska anatomie?
• Jaké máme klenby a kde je najdeme?
• Jaké jsou funkce nohy?
• Jak hodnotí nohu fyzioterapeut a jak ortoped?

Jak noha vypadá?

Noha je část dolní končetiny, která se nachází pod úrovní hlezenního kloubu, laicky řečeno od kotníku dolů. Je tvořena 26 kostmi a pro lepší přehlednost ji dělíme na zadní, střední a přední oddíl – zadonoží, středonoží a předonoží.

                                                                                                                                                                          (kosti nohy)

Zadní část nohy tvoří dvě velké kosti – kost hlezenní a patní.  Jsou velmi důležité, protože jejich postavení výrazně ovlivňuje postavení ve střední a přední části nohy. Podle osy patní kosti a její odchylky určujeme, zda má dítě valgózní (vbočené) kotníky nebo ne.

                                                                                                                                                                        (patní kost)

Střední část nohy je tvořena pěti kostmi, které jsou důmyslně poskládány k sobě. Tady bych zmínila kost loďkovitou, která má na sobě výstupek, podle něhož se určuje výška klenby.

                                                                                                                                                                 (kost loďkovitá)

Přední část nohy tvoří nártní kůstky a články prstů (někdy se pro prsty na noze používá termín prstce).

Kosti a jejich vzájemné uspořádání tvoří sofistikovaný systém kloubů, které jsou zesíleny systémem vazů.  Jejich výčtem vás nebudu zatěžovat, zapamatovat si je všechny je mnohdy oříšek i pro zkušeného odborníka.  Důležité je vědět, že nám klouby na noze umožňují jak velké pohyby nohy například při dřepu, běhu, skoku, tak jemné pérovací pohyby při chůzi a udržování rovnováhy.

Svaly nohy dělíme na dlouhé zevní svaly nohy a krátké vnitřní. Dlouhé svaly patří ke svalům bérce, jeden jejich konec je až na lýtku a druhý na noze. Tyto svaly se uplatňují zejména při pohybech nohy v chůzi.

                                                                                                                                                             (dlouhé svaly nohy)

Krátké svaly jsou malé krátké svaly samotné nohy. Provádí malé pohyby nohy a prstců, aktivují se zejména při stoji a udržování rovnováhy.  Přizpůsobují nohu terénu, zajišťují správnou „tuhost“ nohy ve stojné fázi, pomáhají při odrazu.

                                                                                                                                                              (krátké svaly nohy)

Všechny tyto struktury nám na noze tvoří klenby. Klenby jsou obloukovité útvary na noze skutečně připomínající svým tvarem klenby gotických chrámů a kostelů. Je jich na noze několik, laická veřejnost rozlišuje především dvě z nich – příčnou a podélnou.

Kde je podélná klenba nohy, ví asi každý. Je to oblouk na vnitřní straně nohy od paty k palcovému kloubu. Podle její výšky určují ortopedi a ortotici, zda je jedná o normální, plochou nebo vysokou nohu. Málokdo však ví, že podélná klenba má svůj boční oblouk na zevní straně nohy. Není sice tak důležitý jako ten vnitřní, ale občas jeho bolesti také dovedou pořádně potrápit.

Příčnou klenbu si většina laické veřejnosti představuje pouze v přední části nohy, mezi prsty a kostmi nártu. Toto je však pouze její přední oddíl. V horních částech nohy existuje ještě střední a zadní oblouk. Jsou neméně důležité, protože problém, který vidíme na přední části nohy, může mít svůj prvopočátek již zde.

Jak už bylo řečeno, klenby jsou vytvářeny všemi strukturami nohy. Při statickém zatížení (stoj) se uplatňují na jejich udržování spíše vazy, svaly se zapojují, až se začneme více pohybovat a noha se musí přizpůsobovat terénu.

Jak noha funguje?

A právě stabilita a zároveň mobilita jsou jednou z funkcí nohy. Naše nohy nám pomáhají udržet se ve vzpřímeném stoji a zároveň musí být dostatečně aktivní při chůzi i mnoha náročnějších úkonech, jako je třeba balancování na jedné noze či na nestabilním podkladě a zároveň musí umět vyvinout dostatečnou sílu pro odval a odraz při dynamických aktivitách, jako je třeba běh či chůze do kopce. Tyto dvě funkce v běžném životě nelze od sebe úplně oddělit, mluvíme proto o tzv.dynamické stabilitě.

K mapování terénu a toho, na čem vlastně stojíme a po čem chodíme, se podílí další funkce nohy – senzorická funkce. Díky receptorům na povrchu nohy (zejména plosky) a receptorům ve svalech, šlachách a kloubních pouzdrech k nám přichází informace z vnějšího prostředí. Náš mozek (centrální nervový systém) dostává informace, zda to, co máme pod nohama je měkké, tvrdé, studené, teplé, rovné nebo hrbolaté. Následně pak může vybrat dobrou strategii, jak se s celou situací vypořádat a co má noha dělat. Zda máme našlapovat opatrně nebo můžeme v klidu běžet.

Jako poslední bych chtěla zmínit tzv. úchopovou funkci nohy. Nepředstavujte si ale sbírání korálků a kuliček. Úchopová funkce nohy znamená schopnost nohy položit se kontrolovaně na daný terén, přizpůsobit se mu a dobře zareagovat. Další význam má úchop nohy, pokud jde o náhradu funkce horních končetin a ruky. Určitě jste už viděli videa, na kterých lidé po amputacích rukou či celých horních končetin nebo děti s vývojovými vadami, kdy chybí část končetiny, zcela bravurně zvládají úkony denního života právě pomocí nohou. Nádherné obrázky umělců, kteří malují nohama také asi netřeba zmiňovat.

Jak nohu vyšetřit?

Naše nohy jsou tedy tvořeny určitými strukturami a mají určité funkce. A tady právě nastává rozdíl v hodnocení nohy mezi ortopedem a fyzioterapeutem. Ortoped hodnotí strukturu, jinými slovy to, jak noha vypadá, jak jsou na tom její jednotlivé části. Nemůžeme jim to mít za zlé, v rámci jejich studia jim o složitých funkcích nohou nikdo nic neřekne. Když přijde rodič s dítětem na vyšetření k ortopedovi pro podezření na plochonoží, většinou je dítě vyšetřeno pouze ve stoji, nebo ve stoji na špičkách. Ortoped se dívá na výšku klenby, velikost a tvar otisku nohy a postavení patní kosti a ostatních kostí vůči sobě. Někteří nechávají dítě projít po ordinaci. A to je většinou vše. (Čest světlým výjimkám).

Oproti tomu fyzioterapeuta zase až tak nezajímá jen, jak noha vypadá. Zajímá jej především, zda a jak noha funguje. Jak se chová, když dítě dřepí, sedí, skáče, leze, chodí, pobíhá.  Fyzioterapeut sleduje nejen nohu samotnou, ale také jak se noha chová v rámci celé dolní končetiny, potažmo jako součást celého těla.

Na našich kurzech učíme fyzioterapeuty zhodnotit funkční stav dětských nohou, vyšetřit nejen nohu samotnou a všechny její funkce, ale také zjistit, zda je problém spíše na velkých svalech trupu, pánve nebo v nastavení kyčlí a aktivitě svalů kolem nich. Ukazujeme, jak se na nesprávné funkci nohou může podílet nekvalitní senzorická funkce, což je věc, kterou opomíjí i velká většina terapeutů.

Vyšetření by mělo zahrnovat také například měření délky končetin, specifické testy a vyšetření na podoskopu. Je to prostě komplexní vyšetření od hlavy až k patě. Není tedy divu, že vyšetření v naší ordinaci zabere celou hodinu. Rodiče jsou často překvapení, neboť vyšetření u ortopeda je podstatně kratší. Stanovení hlavního problému je však nesmírně důležité. Jedině tak může fyzioterapeut rozhodnout, zda je třeba dítě pouze sledovat nebo zda má dítě skutečně nějaký problém, který je třeba řešit a musí umět vybrat pro něj vhodnou terapii.

Co jsme se tedy v dnešním článku dozvěděli?

• Lidská noha je poměrně složitý systém tvořený mnoha strukturami – kostmi, klouby, vazy a svaly.
• Všechny tyto struktury tvoří na noze systém kleneb.
• Lidská noha má několik funkcí, které spolu navzájem souvisí a je třeba je umět všechny vyšetřit a zhodnotit.
• Ortoped hodnotí strukturu, fyzioterapeut hodnotí funkci.

V příštím článku se dozvíte, jak se naše nohy vyvíjí a co všechno se musí odehrát, než se dítě postaví a začne chodit a zda je dobré čekat do tří let, až se noha vyvine.

—————————————————————————————————————————————————————————————————————————–

Jste rodič a chcete zkonzultovat stav nohou vašeho dítěte? Zavolejte nám nebo napište na www.fyziobeskyd.cz

Jste odborník a chcete si rozšířit vědomosti? Přihlaste se na náš kurz Dětská noha z pohledu fyzioterapeuta www.detskanoha.cz

Chtěli byste uspořádat přednášku na téma nohy nebo zdravé obouvání ve vašem rodinném centru nebo firmě? Obraťte se na nás www.fyziobeskyd.cz.

Kdo jsou líné děti

Zdraví kojenci a batolata se buď pohybují, nebo spí. Podobně je tomu i u starších dětí. Jsou stále v pohybu, hrají si, lezou, pobíhají. Pohybem zkoumají své tělo, jeho reakce, svět kolem sebe. Málokdy je vidíte nečinně sedět a odpočívat. Existují však i děti, které se oproti svým vrstevníkům pohybují málo. Nemají zájem o hračky, nelíbí se jim, když s nimi pohybujeme, například je houpeme na kolenou nebo na míči. Jejich pohybový vývoj se zdánlivě bez důvodu opožďuje. Dětský lékař takovéto dítě označí jako líné. Dětský fyzioterapeut zpozorní.

Proč jsou děti líné

Žádné zdravé dítě není líné. Určitě ne tak, jak lenost chápou dospělí. Jako cílenou pohodlnost a neochotu k pohybu, vyhledávání klidu a odpočinku před vlastní aktivitou. Nechuť k pohybu a nečinnost u malých dětí znamená problém ve vývoji.

Nejčastější příčinou bývá snížené svalové napětí – hypotonie (z lat. tonus = svalové napětí, hypo = méně). Napětí našich svalů musí být dostatečně nízké, aby mohl proběhnout pohyb. Zároveň však musí být natolik vysoké, aby se tělo udrželo proti gravitaci. Pokud má dítě tonus příliš nízký, není schopno provádět pohyby v normální kvalitě a intenzitě. Neustálý boj proti gravitaci dítě vyčerpává a jeho ochota k pohybu klesá. Ve vývoji se pak zpožďuje, některá stádia, například lezení po čtyřech, může dokonce úplně vynechat.

Další příčinou může být přecitlivělost vestibulárního systému (systém udržování rovnováhy). Určitě znáte ono divné lechtání u žaludku na houpačce či kolotočích. Podobně se cítí tyto děti při jakémkoliv prudkém pohybu. Proto se hýbou klidně, jakoby pomalu a neochotně.

Menší pohyblivost může být také zapříčiněna například poruchou zraku či sluchu. Pokud nedostává dítě kvalitní a úplné informace ze všech smyslů, jeho pohybový projev je chudší a ve vývoji se opožďuje. Stejný nedostatek může způsobit mentální retardace. Děti s mentálním postižením nemají obvykle příliš velký zájem o okolí. K pohybu jim chybí motivace.

Proč je lenost problém

Pokud se dítě z jakéhokoliv důvodu nehýbe tak, jak by mělo, měli by být rodiče ostražití. Nemusí se vždy jednat o závažné postižení. Někdy stačí vyloučit negativní vlivy okolního prostředí nebo se naučit s dítětem správně manipulovat během každodenních činností. V jistých případech však může neochota k pohybu značit vážné onemocnění a postižení. Pak je nutné začít s intenzivní rehabilitací.

Opoždění ve vývoji nebo vynechání některých stádií se také může projevit až v pozdějším věku, například vadným držením těla nebo skoliózou. Neměli byste se tedy spokojit s tvrzením lékaře, že máte líné dítě, které z toho vyroste. Nemusí.

Pamatujte si:

• Žádné zdravé dítě není líné.
• Neochota k pohybu může znamenat problém ve vývoji.
• Nekvalitní vývoj se může projevit až v budoucnu.
• V případě nejasností vyhledejte dětského fyzioterapeuta.
• Nečekejte.

Co dělá fyzioterapeut a s čím vám může pomoci

Při první návštěvě by vás měl fyzioterapeut nejprve vyšetřit. Při vyšetření se snaží zjistit, jak a proč se daný jedinec hýbe či nehýbe, proč jej některý pohyb bolí a jaké používá náhradní pohybové vzory. Jakmile zjistí hlavní problém a jeho příčinu, spolu s pacientem určí cíl, kterého by mělo být v terapii dosaženo a také naplánuje celý průběh terapie v určitém časovém horizontu.

Pro dosažení stanoveného cíle pak fyzioterapeut volí prostředky a prvky pohybové, fyzikální a manuální terapie podle toho, jaké jsou jeho vědomosti a znalosti. Každý terapeut se specializuje na něco jiného a nemůže být vzdělán ve všech dostupných metodách a konceptech. Neměl by však bezhlavě prosazovat pouze jedinou. V ideálním případě by měl fyzioterapeut jednotlivé metody a prostředky kombinovat a používat je cíleně, ne náhodně a chaoticky. Po každé terapeutické jednotce by měl alespoň orientačně vyhodnotit krátkodobý efekt terapie a jeho dopad na stanovený cíl.

Na fyzioterapeuta se můžete také obrátit, pokud potřebujete pomoci s úpravou pracovního či domácího prostředí, navrhnout a doporučit používání některé kompenzační pomůcky. Dobrý fyzioterapeut také ví, že nemůže znát všechny léčebné medicínské postupy a prostředky, a proto se v zájmu zdraví pacienta nevyhýbá spolupráci s ostatními odborníky.

Kdy vyhledat fyzioterapeuta

Fyzioterapeut pečuje o pohybový aparát dětí i dospělých. V dětské populaci dominují fyzioterapii především odchylky od psychomotorického vývoje, poškození nervového systému ať už vrozená nebo získaná, stavy po úrazech a operacích nebo vrozené vývojové vady.

U dospělých jsou to především bolesti a omezení v pohybovém aparátu buď z nedostatečné, nebo nadměrné pohybové zátěže. Další velkou kapitolou jsou civilizační onemocnění se svými následky, jako je srdeční infarkt, cévní mozková příhoda (mrtvice) nebo obezita a s ní spojené komplikace. Ve všech těchto případech je omezený, bolestivý nebo znemožněný pohyb, což je doména fyzioterapie.

S určitou nadsázkou by se tedy dalo říct, že fyzioterapeuta můžete vyhledat vždy, když máte nějaký problém s pohybem. Toto tvrzení je samozřejmě zjednodušující, před návštěvou fyzioterapeuta byste měli vyhledat lékaře – odborníka, který vás důkladně vyšetří a zjistí, co vás vlastně trápí, zda váš stav nevyžaduje razantnější lékařský zákrok (např. operaci), nebo zda pro vás nebude vhodnější například klidový režim na lůžku. Skutečně se vyplatí navštívit nejdříve lékaře, dobrý fyzioterapeut by vás k lékaři stejně nakonec odeslal.

Kdo není fyzioterapeut

Protože je fyzioterapie relativně mladý obor a laici (obzvláště starší populace) někdy neví, kam mají fyzioterapeuty zařadit v systému léčebné péče, bylo by vhodné upozornit na to, jaké kompetence a povinnosti fyzioterapeut nemá.

Fyzioterapeut není lékař, nestanovuje konkrétní diagnózu, určí pouze hlavní problém z hlediska pohybu. Nemůže vám vypsat nemocenskou, ani léky. Bohužel vzhledem ke stávající legislativě nemůže předepisovat ani kompenzační pomůcky (vozík, chodítka, berle, ortézy…).

Fyzioterapeut není zdravotní sestra, neposkytuje ošetřovatelskou péči, jako je například hygiena, oblékání, krmení. Může vás však naučit, jak být v těchto oblastech soběstačný a samostatný.

Fyzioterapeut není masér, nečekejte od něj masáž, a to ani v případě, že máte na předpisu od lékaře uvedeno „měkké techniky“.

Shrnutí

Fyzioterapeut je specialista na problematiku pohybového aparátu, nikoliv lékař, sestra nebo masér. Obrátit se na něj můžete v podstatě s jakýmkoliv problémem v oblasti pohybu, nejlépe po důkladném vyšetření lékařem – specialistou. Dobrý fyzioterapeut vás nejdříve vyšetří, stanoví cíl a následně pracuje na jeho dosažení pomocí všech dostupných a jemu známých prostředků.