Ať vám vaše práce dává smysl!

30.1.2020 MGR. VERONIKA KRISTKOVÁ

Rozhovor s Radkem Chrobákem, psychologem a ultratrailovým běžcem.

Radek Chrobák, narozen roku 1988 ve Frýdku-Místku, vystudoval jednooborovou psychologii na Univerzitě Palackého v Olomouci. Už sedmým rokem pracuje jako psycholog, momentálně ve vlastní praxi ve Frýdku – Místku. Věnuje se individuálnímu poradenství, ale také rodinnému a manželskému poradenství, v minulosti působil jako školní psycholog, zabýval se léčbou závislostí. Ve volném čase se věnuje ultratrailovým běhům, dvakrát zvítězil v extrémním zimním závodě LH24 v kategorii jednotlivci a jednou v kategorii dvojic se svou partnerkou. Za další své úspěchy považuje to, že dělá práci, která ho baví, procestoval snad 13 asijských zemí a má dobré vztahy se svou rodinou.

 

Proč jste se rozhodl studovat psychologii?

Moje cesta ke studiu psychologie byla poněkud úsměvná. Na střední školu jsem se šel „zašít“ na obchodní akademii a v průběhu studia jsem si uvědomil, že účetnictví a studium peněz rád přenechám jiným, že mě spíše zajímá lidský faktor a to zejména jak mozek sám o sobě, tak lidská psychika, osobnost, psychické procesy. Chtěl jsem pracovat s lidmi a nějak jim pomáhat.

 

Jak jste se dostal k běhání? Je pro Vás běhání ventilem a jak Vám pomáhá Vaše práce například při závodech, kde je to hodně tzv. „o hlavě“?

Celý život jsem se aktivně hýbal, ať už to byl turistický oddíl, ping pong, fotbal. Při studiu na vysoké škole jsme s bráchou přičichli více k inline bruslení a pak jsem po cca 4 letech přešel k vytrvalostnímu horskému ultramaratonu. Ten se mi moc líbí, protože jde o zcela přirozený pohyb, člověk ho může dělat hned, bez jakýchkoliv pomůcek a ke všemu na horách, které mám moc rád. Svou profesi zatím neumím moc při běhu zužitkovat, dokonce jsem měl období, kdy jsem hodně vzdával závody, a kamarádi si ze mě dělali srandu, že kovářova kobyla chodí bosa. Na trati se jako každý jiný závodník peru se svými démony a otázkami proč v tom pokračovat a proč to dělat.

 

Jdete si někdy zaběhnout jen tak, abyste vypustil starosti a vyčistil si hlavu?

Rozhodně. Není to sice ta primární motivace, tou je trénovat, podat výkon, jít do hor, ale ten sekundární efekt vypuštění starostí nebo promyslet si vše podstatné, to tam určitě je.

(foto FB Radek Chrobák)

 

Jak se díváte na termín psychohygiena, co to pro Vás znamená?

Termín psychohygiena se mi líbí. Je to takové příznačné, když konám běžnou hygienu, smývám ze sebe nečistoty z povrchu těla. U psychohygieny se zbavuji zátěže, kterou mi den přinesl, obrazně můžeme říct, že omýváme svou duši.

 

Měla by být psychohygiena součástí každodenního života každého člověka, součástí jeho denních rituálů?

Jako ve všech ohledech se lidé od sebe liší, každý má jinou toleranci zátěže, každý vykonáváme různé pracovní činnosti a máme odlišnou skladbu mimopracovního času, takže těžko zobecňovat. Je dobré, pokud každý člověk dělá ve svém životě věci, které má rád, které ho těší. Už toto je svým způsobem psychohygiena. Bohužel mí klienti na to často zapomínají. Pro péči o děti, práci, péči o domácnost nebo zahradu, zapomínají pečovat sami o sebe. Pak není výjimkou, že se dostaví nemoc, a to ať už psychická nebo somatická. Podle mého oblíbeného autora Marka Hermana by si například maminky měly najít denně pro sebe hodinu času, kterou budou věnovat sobě. Už tohle je forma psychohygieny.

(foto FB Radek Chrobák)

 

Jak to vidíte u pomáhajících profesí, zejména u fyzioterapeutů, kteří se v rámci své profese setkávají občas se smutnými příběhy? Často jsme také svědky toho, že obtíže, se kterými k nám člověk přijde, mají základ jinde než na tělesné schránce. Abychom mohli s takovými lidmi úspěšně pracovat, musíme je vyslechnout a být k nim empatičtí. Logicky je pak, dle mého názoru, kladena větší psychická zátěž na nás a tedy i větší potřeba nějakého ventilu jako prevence rizika vyhoření.

To, proč jsou pomáhající profese náchylnější k syndromu vyhoření, je dle mého názoru dáno tím, že lidský faktor je do velké míry nevyzpytatelný a tím velmi náročný. Když pracuji u stroje, je dáno, co máme dělat. Práce je čitelná, strukturovatelná.  Pokud pracuji jako fyzioterapeut s lidmi, nevím přesně dopředu, co za člověka ke mně přijde, zda bude se mnou spolupracovat a doma sám cvičit, zda bude přijímat mou péči nebo bude lamentovat nad kvalitou mých služeb.  Práce s lidmi od nás vyžaduje flexibilitu, která je zákonitě náročnější než neměnnost.

 

Jak tedy s lidmi pracovat, abychom nevyhořeli?

Tohle se mi špatně zobecňuje. Říct „mám syndrom vyhoření“ je pro psychologa jako by k fyzioterapeutovi někdo přišel a řekl „bolí mě celý člověk“. Je nutno zjistit, v čem je pro toho člověka práce těžká, v čem mu přestala dávat smysl. Je dobré zkonkretizovat, co je pro člověka v práci náročné, co mu tam třeba nejvíce vadí. A to mě navede, jak to kompenzovat. Například mnoho z nás zná stav jakési překomunikovanosti, zvláště třeba učitelé, psychologové či manažeři. V tu chvíli potřebujeme třeba to, aby na nás po příchodu z práce hodinu nikdo nemluvil nebo s námi komunikoval jen to nejnutnější.

 

Je podle Vás sport dobrá kompenzace případně prevence syndromu vyhoření?

Co bych lidem určitě doporučil je, aby nějaký pohyb v životě měli. Vždy s námi byl a je zdravý. Nemůžeme ale šablonovitě říct, že všem na pracovní vyčerpání pomůže právě pohyb. U každého to může být něco jiného. Pro někoho to může být pivko s kamarády, pro jiného návštěva babičky v domově důchodců.

 

Rozumím, že nelze zobecňovat a ordinovat každému jako jednotnou šablonu sport, taky nemám ráda, pokud po mě někdo chce obecné cviky například na záda. Můžeme ale říct, že je důležité mít nějaký čas pro sebe.  Čas, kdy budeme pozornost a zájem věnovat jen své vlastní osobě?

Zase se to bude lišit člověk od člověka. Pro každého je práce jinak náročná. Někomu nemusí stačit hodina denně, pro někoho je práce posláním, které ho neunavuje.

(foto FB Radek Chrobák)

 

Jak poznáme, že nám hrozí syndrom vyhoření a co dělat, abychom se do toho stavu nedostali?

O konkrétních varovných signálech nevím. Své klienty se snažím spíše vést k citlivosti k sobě.  Měli bychom se ptát sami sebe, jak mi v práci je, zda mi dává smysl, jestli se na své klienty těším. Jedním z příznaků může být například to, že se práci snažím dlouhodobě vyhnout. Mnoho lidí je na sebe velice přísných a já je vedu k tomu, zda je to vlastně potřeba. Otázkou taky je, zda není přehnaným nárokem to, že budu dělat celý život jednu práci. Může být zajímavé práci nebo pracoviště změnit. Já sám jsem si po určitých peripetiích na poli psychologie vybral, že budu nějakou dobu dělat raději stavební stolařinu než psychologii. Než abych dělal psychologii, která by mě nebavila, tak jsem si při stolařině raději počkal na psychologickou práci, kterou jsem opravdu chtěl dělat. Takže i takovýto radikální odklon může být pro něco dobrý.

 

Jednou z věcí, která může ať už pozitivně nebo negativně ovlivnit náš postoj k práci, jsou vztahy s klienty.  Jaký je Váš názor na navazování přátelských vztahů s klienty? Je to podmínkou pro úspěch naší terapie nebo ji to naopak může zhatit?

Etická pravidla mé profese důrazně nedoporučují neterapeutický kontakt s klienty. Vzhledem k tomu, že já vím o klientovi mnoho detailních a někdy i intimních věcí a on o mě naopak velmi málo, není vztah symetrický. Nakolik je to podobné ve fyzioterapii si nedovedu představit. Moje známá, fyzioterapeutka,  tvrdí, že například fyzioterapie aplikovaná na rodinné příslušníky nemusí fungovat. Prostě se mění kontext péče a když mi fyzioterapii poskytuje třeba má partnerka, je to jiné, než když si skutečně vyhradím čas, zaplatím si za péči a beru slova odborníka vážněji než slova mé partnerky. Můžu si myslet, že přece zase jen přehání a spoléhat na to, že když budu potřebovat, zase se mi bude věnovat, a to i když nebudu sám cvičit, protože je to přece rodina. A při trvání obtíží je pak logicky nejbližší vysvětlení, že to partnerka udělala blbě. Nezamyslím se nad tím, že já jsem nevydal to potřebné úsilí. A myslím si, že mnoho lidí to má podobně.  Přátelské vazby kontext vždy mění. Otázka je, zda k lepšímu nebo horšímu.

 

Máte nějakou zkušenost s lidmi, kteří vysávají z ostatních energii, s tzv. energetickými upíry? Myslím, že takoví lidé se občas objeví i mezi našimi klienty. Co s nimi? Jak jim pomoci, ale jak se vůči nim vyhranit?

Je to zvláštní téma. Zkušenost mám zvenčí, ve své praxi jsem se s nimi snad ještě nesetkal, i když bych je tady právě očekával. Zdá se mi, že čím více si s některými lidmi povídám, tím více získávám pochopení a je pro mě snazší jim porozumět. Myslím, že když nemám a neznám kontext celého jejich chování, mohu na ně nahlížet jako na idiota, který mě vysává. Když si s nimi ale povídám hodinu o životě, získám kontext, který je vedl k tomuto chování a skrz to pochopení je mi v tom kontaktu s nimi lépe. Nevím, na kolik to jde aplikovat ve fyzioterapii, ale určitě je třeba zkusit získat pochopení pro takového člověka. Klientům taky často zdůrazňuji, že vztah je vždy o dvou lidech. Klient se mě může byť nevědomky pokusit vysávat, ale zdůraznil bych vaši polovinu, jak vy s tou jeho tendencí zacházíte, na jaké vaše místo dopadá. Proč se mu daří mě emočně vydírat? Měl bych pomáhat všem, měl bych pomáhat tomuto člověku? Vždy můžeme v kontaktu s upíry posilovat svou polovinu, o tu pečovat. S jejich chováním toho moc nezmůžete. Můžete jim to říct, ale on bude mít vždy svoji polovinu a vy tu svoji. O svou půlku vztahu se mohu postarat třeba tak, že předám takového klienta kolegovi, ujasním si, že u tohoto člověka to budu dělat jen pro peníze nebo ze sebe sejmu nárok, že musím vždy pomoci všem. A stejně tak je úspěch terapie závislý z půli na mně a z půli na klientovi. Já jsem zodpovědný za proces, který bude probíhat tady u mě na terapii (má polovina), ale nejsem plně zodpovědný za to, co proběhne venku (klientova polovina). Asi tak jako když si nebudu doma čistit zuby, nemohu obviňovat zubaře, že mám zkažené zuby. Důležité je taky si uvědomit, že existuje něco jako zisky z nemoci. Mohu mít zisk z nálepky nemocného – pozornost, invalidní důchod, nemocenská, péče od druhých. Takže jsou mechanismy, které mohou nemoc upevňovat a pro některé může být nevýhodné z ní odejít.

(foto FB Radek Chrobák)

 

Co vztahy na pracovišti? Mohou hrát roli v syndromu vyhoření?

Vztahy na pracovišti mohou hrát významnou roli ve vzniku syndromu vyhoření. Mohu se těšit na práci, ale děsit se chování kolegů nebo šéfa. Je to lidský faktor, který je zase nevyzpytatelný, a proto náročný. Dovedu si představit, že to působí oběma směry. Jednak směrem stmelujícím – děláme všichni něco společného, máme o čem mluvit, co sdílet. Na druhou stranu jsme v práci, tedy ve výkonu. To s sebou nese například podráždění, únavu, což může interakci mezi kolegy narušit. Obě tyto síly na pracovišti působí.

 

Jaký je Váš názor na teambuildingové akce?

Mám pocit, že v současné době teambuilding sklouzl k rautu s poradou, ať se nemrhá s časem, případně k nějaké novoroční zapíječce. Dříve měly týmy řešit nějaké týmové úkoly, luštit šifry, byly vyslány do terénu, bylo to strukturovanější. Sám jsem se na takovýchto akcích podílel a smyslem by mělo být naladit kolegy na spolupráci. Když spolu pijete, je spolupráce nulová. Teambuilding v ryzí podobě má dovést lidi do nové nestandardní situace, mají spolupracovat na řešení problému.

 

A co vztahy v rodině? Do jaké míry je normální nosit si práci domů? Ať už chceme s partnerem sdílet úspěchy nebo neúspěchy.

Není žádná správná norma. Můžeme to mít nastaveno s partnerem tak, že nás baví sdílet své pracovní záležitosti nebo naopak se doma o práci nebavíme. Není nic, co by bylo správné. U některých párů je normální, že se dělí o své pracovní úspěchy nebo neúspěchy. U jiných párů je to tak, že byla práce a my teď máme jiné věci na řešení. Není důležité, jak to daný pár má, je důležité, aby se v tom cítili oba dobře. Je dobré najít shodu.

 

Co v případě, že má jeden z partnerů diametrálně odlišnou potřebu komunikovat a sdělovat své dojmy z práce než ten druhý?

Je otázka, zda zrovna tuto potřebu musím uspokojovat v tom partnerství. Dnes se mluví často o tom, že jsme nároční na své partnery. Chceme, aby partner byl dobrý rodič, dobře vedl domácnost, uklízel, aby byl dobrý milovník, aby si rozuměl s mými rodiči, abychom měli společný volný čas. Partner musí uspokojit všechny oblasti našeho života. A otázkou je, zda zrovna potřebu sdílení prožitků z práce musím uspokojovat se svým partnerem, zda si třeba nemohu zavolat s mámou. Třeba na to bude zvědavější než on. Nebo si mohu popovídat s kolegou či kolegyní na cestě domů. Jsou podle mě potřeby, které je dobré uchovat v tom partnerství, ale jsou potřeby které je v pořádku uspokojit jinde, když to v partnerství nejde.

(foto FB Radek Chrobák)

 

Moc děkuji za rozhovor, slyšela jsem mnoho velmi zajímavých a podnětných věcí. Je něco, co byste popřál fyzioterapeutům, aby hořeli, ale nevyhořeli? Aby nám dlouho vydrželi, protože pravděpodobně dříve nebo později každý bude potřebovat svého fyzioterapeuta.

Já chci za sebe říct, že práci fyzioterapeuta vnímám nejen jako péči o tělo, ale také o duši klienta, přece jen trávíte hodinu času s cizím člověkem, který za vámi přichází s nějakými obtížemi, vypráví vám, jak k nim přišel a třeba i leccos o svém životě. Mít na hodinu člověka, který mi naslouchá, byť při tom třeba provádí péči o mé tělo, je luxus, který dnes leckdo nemá nebo ho má méně, než potřebuje. Takže i v tomto ohledu je pro mě práce fyzioterapeuta velmi záslužná.

 

Co byste popřál fyzioterapeutům nejen do nového roku?

Přeji vám všem, ať vám vaše práce dává smysl a ať ji vaši klienti berou alespoň stejně vážně jako vy.

Skvělé ukončení, ještě jednou děkuji za rozhovor.